Divadlo není život

Ti dva jsou neuvěřitelní. Divadlo spolu dělají od 70. let minulého století dodnes. Jsou tak sehraní, že nepotřebují ani onen pověstný pohled. Jeden doplňuje druhého. Oba jsou skvělí pedagogové. Milan Schejbal dominuje v režii, Kateřina Fixová v dramaturgii a herectví. Za třicet let zvládli odučit 6 běhů Kurzu praktické režie a obohatit přes stovku režisérů amatérských souborů.

Káťo a Milane, učit třicet let takto koncipovaný dlouhodobý kurz je vskutku nevídané. Prozraďte nám, jak to celé začalo?

Milan: Na Krakonošově divadelním podzimu jsme s Káťou původně dělali jednorázové semináře.

Kateřina: Byly to takzvané půdičky, jakési rozborové semináře, reflexe viděných představení. Při nich jsme ale zjistili, že nám seminaristé nerozumí. Když jsme řekli dramatická situace, nechápavě na nás koukali. Proto jsme začali se semináři, kde jsme probírali základní pojmy, které poroty používají na rozborových seminářích, aby jim divadelníci rozuměli. Pak seminaristé začali na rozborových seminářích poroty vystupovat s vlastními postřehy a shrnutím „půdičkové“ diskuse o představení. Každoročně přijížděli téměř ti samí lidé.

Milan: A to Milana Strotzera přivedlo na myšlenku dlouhodobého kurzu, kterým chtěl navázat na tehdejší Lidovou konzervatoř. Zájemců se přihlásilo spousta. Koncepce kurzu byla teoreticky připravená, ale v praxi jsme ji hledali, nebo spíše prověřovali. První dva běhy například absolvovaly přednášky dějin divadla profesora Císaře, ale seminaristé jim nerozuměli a prakticky je nevyužili.

Na začátku tedy bylo více externích pedagogů, než je jich teď?

Kateřina: To vzniklo jednak původním širokým záběrem kurzu a také tím, že se odehrával dvakrát do roka vždy týden na Krakonošově divadelním podzimu a týden na Hronově. Na Hronově ale Milan většinou vedl seminář „S jako Situace”, proto frekventanti absolvovali výuku například s Danielou Fischerovou, profesorem Štěpánkem nebo Alešem Bergmanem. Stále jsme ale zjišťovali, že je toho příliš.

Milan: Proto jsme kurz po dohodě s Milanem Strotzerem začali více a více posouvat k praktické režii.

Kateřina: Hledali jsme i formu, která by umožnila, aby si během týdne mohl každý z těch dvaceti seminaristů něco sám prakticky vyzkoušet.

Milan: Důležitou součástí byly a jsou – především na začátku běhu – hry podporující stmelení kolektivu, komunikaci a empatii. Ty jsme nikdy neopustili, protože se v dějinách KoPRu párkrát stalo, že kolektiv nefungoval.

Kateřina: Východiskem byla kontinuita kurzu. Kdyby každý rok přicházeli noví seminaristé, museli bychom začínat od začátku a daleko bychom se nedostali.

Specifikem Kurzu praktické režie je povinnost každého absolventa zakončit kurz absolventskou inscenací. V prvním a druhém běhu někteří končili svou vlastní absolventskou inscenací, od třetího běhu vznikala už jen jedna společná. Jak k tomuto posunu došlo?

Milan: Na prvním běhu si seminaristé kromě svých inscenací vybrali společnou Sodomugomoru a domluvili se, že každý z nich bude režírovat část inscenace. Dvě až tři hodiny trvalo, než se zjistilo, že to vůbec, ale vůbec nejde. Sami seminaristé přišli na to, že společnou absolventskou inscenaci musí režírovat lektoři a oni se budou učit ze sledování celého procesu. Vyhodnotili jsme to jako velmi přínosné a pak drželi i u následujících běhů.

Dalším charakteristickým a výjimečným rysem kurzu je možnost režírovat vlastní ukázky s figuranty z řad profesionálních herců. Bylo to tak už od začátku?

Milan: Nebylo. Přišli jsme na to v průběhu. Nejprve figuranty dělali sami seminaristé. Při ukázkách jsme však zjistili, že nejlépe fungují, když figuruje Káťa nebo já.

Kateřina: Kdybychom je měli učit, jak v konkrétním žánru a stylu herecky fungovat, přišli bychom o spoustu času určeného režii. Naopak přes ty, kteří herectví ovládají, to fungovalo skvěle.

Milan: Proto jsme se s Milanem Strotzerem domluvili, že do kurzu zapojíme profesionální herce. Druhů, žánrů a stylů je hodně a pokud jsme je chtěli ukázat všechny, byla to nejlepší cesta. I proto je tato část kurzu nejoblíbenější a nejúčinnější.

Mohli byste oba stručně shrnout, co se seminaristům během těch čtyř let snažíte předat?

Milan: Že divadlo není život. Že divadlo není realita. Že jako divák automaticky přistoupím na divadelní stylizaci. Dále také ať se nebojí z nastavené konvence vystoupit, protože právě to je to nejlepší divadelní koření. Stejně tak důležité je naučit se číst divadelní hry.

A co jim předáváš ty, Káťo?

Kateřina: Kromě toho, co řekl Milan, se snažím vysvětlit, že divadlo nemá kuchařku typu to se dělá tak, a to zas takhle. Důležité je přemýšlet nad tím, co všechno divadlo umožňuje. A ne, jestli by to tak šlo, nebo nešlo a raději to rovnou zkusit a vidět. První roky věnujeme vysvětlování, proč je na jevišti možné to, co není možné v realitě. Proč se člověk chová, jak by se v životě nechoval. A na to je potřeba spousta času, proto je dlouhodobý kurz nutný. Seminaristé nás nejprve musí poznat, aby nám mohli věřit a teprve potom je můžeme začít učit divadelně přemýšlet. Učíme je, jak vidíme a děláme divadlo my. Kdyby tu seděl jiný lektor, bude říkat samozřejmě něco jiného a má na to plné právo.

Jaké jsou největší nešvary amatérské režie?

Milan: Někteří jsou ve svých souborech režiséry z donucení, protože nikdo jiný režírovat nechce a vše se učí od začátku. U nezkušených režisérů se často stává, že staví inscenaci od detailů. To zabírá spoustu času a u čtvrtého obrazu si z prvního nic nepamatují a ztratí se celkový smysl. Proto se je snažíme naučit, že divadlo je vespolné jednání v situaci a režiséři musí především budovat právě ty situace.

Kateřina: Situaci musí také umět v textu přečíst, objevit ji a pak inscenovat.

Milan: Vyhrotit ji, nikoli uhlazovat, jinak se nedá jednat. Snažíme se vysvětlit, že každá režie staví inscenaci stejně jako se staví dům, nejprve základy, pak střechu. Naopak to nejde. Nechceme předávat žádný návod, ale naučit princip.

Co je pro vás pedagogicky nejtěžší? Která fáze kurzu vám dává nejvíc zabrat?

Kateřina: Nejsem pedagog, proto nejvíc bojuji s pocitem, že už jsem všechno jednou řekla a nemám co dalšího bych dodala. Na začátku každého běhu je pro mě náročné poznat každého seminaristu natolik, abych byla schopná dobře nastavit komunikaci, aby pro ně mohla být výuka přínosná.

Milan: Mám to podobně, x-krát vysvětlovat jednu věc je úmorné. Nejtěžší a nejdelší bývá fáze překlenutí nedivadelního myšlení typu „takhle bych to v životě nikdy neudělal“. Je důležité si uvědomit, že divadelní hry jsou o výjimečných lidech, aby nám ukázali, jak žít lépe. Takže nejtěžší je nastavit komunikační kanál a otevřít divadelní myšlení.

Kateřina: A toleranci. Stává se, že do kurzu přijde člověk, který má zažito, co se má jak dělat, a to ostatní striktně odsuzuje.

Milan: Tolerance a otevřenost jsou nutné k otevření kreativity.

Utkvěl vám některý z běhů víc než jiný?

Milan: Mně utkvěly v paměti všechny. Vždycky si s nimi vytvořím vztah a za ty čtyři roky se staneme kamarády. Vzpomínám na lidi z prvního běhu s láskou, s velkou láskou. Teď mám samozřejmě vztah k aktuálnímu běhu. Mám pocit, že jsou výborná parta. Ale zažil jsem jeden běh, kdy na nás malá část frekventantů začala koukat s despektem, nešli do diskuse, jen negovali výuku. Ale trvalo to jen chvíli a odchodem jednoho seminaristy vše pominulo. Naštěstí to byl za všech šest běhů jediný vážnější zádrhel.

Kateřina: Můj problém je, že si obecně nic nepamatuju. Každý běh byl jiný a něčím zajímavý. Nemám pocit, že by některý byl výrazně lepší než jiný.

Jak obohatil Kurz praktické režie vás?

Milan: Mě baví, jak seminaristé přemýšlejí, o čem přemýšlejí, jak vnímají současný svět. Je to obohacující pro mě osobně i mou práci. Inspiruje mě jejich kreativita a nápady. Musím se přiznat, že některé jejich nápady jsem použil ve svých inscenacích, vždy samozřejmě se souhlasem. A velmi mě pak těší, když vidím povedené inscenace těch, kteří KoPRem prošli.

Kateřina: Záleží na lidech. Když si během kurzu vytvoříme silný vztah, přetrvá i po něm.

Takže i pro vás mělo těch třicet let smysl?

Kateřina: Ano, pro mě ano.

Milan: Pro mě také. Ale musím říct, že to mnohokrát bylo náročné především logisticky. Vždycky mě to bavilo, ale někdy jsem měl pocit, že je to na úkor něčeho jiného, mých jiných profesních aktivit. Nejnáročnější je právě ten podzimní týden, kdy začíná divadelní sezóna a výuka na škole.

Kateřina: Rozhodně jsme na začátku nečekali takový zájem a vlastně ani úspěch. Fakt, že se na krajských a celostátních přehlídkách objevuje tolik dobrých inscenací a mizí soubory, které nerozumí porotě a hádají se s ní, a přibývají naopak ty, které přemýšlí o tom, co jim bylo řečeno, je toho důkazem. Kvůli tomu jsme to vlastně na začátku začali dělat.

Milan: Mám z toho velkou radost!

Oběma vám děkuji za rozhovor, a především za těch obětavých, inspirativních a nabitých třicet let, které jste frekventantům Kurzu praktické režie, potažmo amatérskému divadlu věnovali.

Simona Bezoušková

Pozn.red:

V příloze archivní fotografie:

1) Kateřina Fixová a Milan Schejbal na Krakonošově divadelním podzimu 1992, během kterého se rodil plán na nový dlouhodobý vzdělávací projekt, Kurz praktické režie. Foto: archiv DČAD.

2) Kateřina Fixová, Milan Schejbal a Vít Herzina při slavnostním vyřazování absolventů 4. běhu Kurzu praktické režie, 2012. Foto: Ivo Mičkal.

3) Kateřina Fixová a Milan Schejbal při režii absolventské inscenace 1. běhu Kurzu praktické režie Sodomagomora, 1998. Foto: Ivo Mičkal.

Kurz praktické režie (KPR, vžil se název KoPR) pod vedením Milana Schejbala a Kateřiny Fixové probíhal v letech 1993-2023 a absolvovalo jej přes 115 amatérských režisérů. Skvělým představením Škola základ života se na Popelce Rakovník 2023 uzavíral nejen 6. běh KoPRu, ale s kurzem se zároveň loučili i jeho hlavní lektoři. Děkujeme Milanu Strotzerovi za pevné základy, Kateřině Fixové a Milanu Schejbalovi i všem “externím” lektorům za spoustu práce, času, energie, trpělivosti, lásku… Všem absolventům za odvahu, překonávání sebe sama, krásná přátelství…