1. Home
  2. Přehlídky a festivaly
  3. Píseček punkový a stále i stodůlecký
Píseček punkový a stále i stodůlecký

Píseček punkový a stále i stodůlecký

0

V pražském Kulturním domě Mlejn proběhl 5.-7. dubna 2024 druhý ročník Punkového (dříve Stodůleckého) Písečku. Krajské postupové přehlídky pro experimentální a studentské divadlo, s možností doporučit inscenace na Šrámkův Písek a Mladou scénu v Ústí nad Orlicí, se letos zúčastnilo devět soutěžních a jedno inspirativní představení od souborů pražských, ale také z Děčína a z Loun. Porotu čili lektorský sbor tvořila Zuzana Burianová, Jiří Havelka a Vladimír Hulec. Kromě zmíněných a kromě diváků (poměrně slušně zastoupených) se k představením vyjadřovala také studentská redakce festivalového
zpravodaje.

První inscenací byla autorská výpověď (na motivy průvodního textu) s názvem Anděl nepřijde? od souboru Smrtící andílci z pražské ZUŠ Hostivař. Kolektiv mladých žen v ní zpracovával téma společenských stereotypů a ostrakizaci vážící se k různým národnostním, náboženským a genderovým menšinám. Každá dívka ztvárnila jednu modelovou postavu, přičemž nechyběla ani ta, která všechny kritizovala, a sama se tak nakonec také vyčlenila. Diváci ocenili odvahu mluvit o současném společenském tématu a zároveň osobní přesah k interpretkám (alespoň v některých případech), ztvárnění „směsi holčičího tlachání a banálního rasismu“. Porota viděla soubor jako méně divadelně zkušený a zobrazené postavy jako možná až příliš prototypické, vyzdvihla ale důležitost tématu a příjemnou společnou dynamiku vystupujících. Recenzent Kristián Valeš vypíchl „mrazivé dusno“ jedné scény, Jakub Udržal pak označil inscenaci jako „vybízející k pohledu do sebe
sama”.

Egoniasovo proroctvi_Pisecek
Egoniášovo proroctví pražského souboru Jensena Třásá. Foto Vojtěch Brtnický.

Druhým bodem programu bylo představení inscenace Egoniášovo proroctví pražského souboru Jensena Třásá. Šlo o originální zpracování undergroundového samizdatového textu Milana Kozelky z roku 2009, provokativního satirického pamfletu či manifestu, kde zástup českých osobností od Egona Bondyho přes Davida Černého a Milana Knížáka až po Václava Klause vyjadřuje prognózu české společnosti. Porotu upoutalo „neherecké“ vystupování performerů, „originálů jevištní postavy“, byť nad mírou performativnosti vs. inscenačnosti se Vladimír Hulec a Jiří Havelka zcela neshodli. Zuzana Burianová svůj
zážitek shrnula jako „velkou jízdu s otevřenou pusou“, uvítala by ale formální zpřesnění a lepší práci s detailem. Diváci inscenaci viděli jako hru s jednoduchými prostředky, koláž gest, protkávání a potkávání postav, ve kterých se chvílemi ztráceli, což jim ale nevadilo. Jakub Udržal popsal začátek inscenace jako svého druhu „cimrmanovský“ seminář, zároveň ale ocenil, že si soubor takříkajíc na nic nehraje. Kristián Valeš posoudil inscenaci jako vtipnou, její plynutí jako monotónní.

V sobotu začal program inscenací MAPAŽ od souboru Páteční hoši ze ZUŠ Louny. Čistě chlapecký soubor v ní energickým divadelním jazykem zpracoval historii protikomunistické odbojové skupiny MAPAŽ, která působila na Lounsku a pozoruhodně se jí nic význačného nepodařilo – těžko přitom říct, zda jde mluvit o úspěchu či neúspěchu, že nikoho nezabili. Zuzana Burianová tuto inscenaci připodobnila k žánru heist movie, Vladimírovu Hulcovi evokovala klukovskou hru na Indiány, resp. partyzány. Jiří Havelka ocenil celkovou inscenační zdatnost a ptal se, nakolik je práce s dokumentární tématikou faktografická a nakolik sentimentální. Divákům se líbila regionální tématika, mnohost scénických nápadů a
několik emocionálně silných momentů. Jakub Udržal ve své recenzi psal o svižném temporytmu a aktraktivní, přitom snadno čitelné výpravě. I Kristián Valeš konstatoval svižnost. Oba glosátoři se pak shodli na jímavém závěru inscenace.

ZUŠ Louny_mapaž
Páteční hoši ze ZUŠ Louny: MAPAŽ. Foto Vojtěch Brtnický.

Další na programu byla inscenace Krajina s žehličkou pražského souboru Nekroflík (viz titulní foto článku, autor Vojtěch Brtnický_pozn.red.). Ta kolážovitě zpracovávala povídky Haruki Murakamiho ze sbírek Po otřesech a Muži, kteří nemají rádi ženy a vytvářela na jejich základě jemné scénické obrazy a dialogy. Diváci v následné diskusi komentovali specifickou tichost představení. Padala adjektiva jako nenucený, lehký, samozřejmý, civilní, nezatížený. Vladimír Hulec mluvil o sečtělosti a poučenosti tvůrců, vědomém a jednoduchém tvaru, dokonce o jakémsi odevzdaném
herectví. Také konstatoval, že se herci občas prali se scénografií a polemizoval také nad čitelností závěru. Jiří Havelka označil za téma inscenace samotu, ve které je každý sám, i když je s někým. Na Zuzanu Burianovou inscenace zapůsobila, hodnotila ji jako jemnou, melancholickou a generační. Vyzdvihla práci s trapností. Kristián Valeš ve svém textu označil dílo za „moderní Murakami freestyle“, volal ale po větší herecké naplněnosti některých scén. Jakub Udržal psal o silné vizuální stránce inscenace.

Posledním bodem programu druhého dne bylo představení (Ne)musím dalšího souboru ze ZUŠ Louny, (Ne)víme. Jde o inscenaci krátkou, hravou, autorskou, která se pozastavuje nad konceptem tzv. sabesabotáže, která dnes může spočívat typicky v neschopnosti (nebo v domnělé neoprávněnosti) říkat „ne”, což vede k přeplněnosti našich to-do listů, selhávání v nárocích, které si na sebe klademe, a nakonec k pocitu neštěstí. Jiří Havelka tuto inscenaci označil za autorské divadlo per excelence, soubor vystavěl plochu zranitelnosti a obnažování. Vladimír Hulec shrnul dílo jako hříčku, komiksový strip. Zdálo se mu, že některé části vystavěné mozaiky do sebe nezapadají. Zuzana Burianová vnímala téma osobně, dobře podle ní fungovala personální dynamika souboru (jeden muž mezi ženami) a zaujal ji i inspirační zdroj, se kterým soubor pracoval, což byly udájně obrazy Františka Tichého. Josef Pavlátka a Dominik Tattermusch, kteří představení napsali recenzi, popsali strukturu inscenace jako šest okének, které rozdělují vstupy s růžovým reflektorem, zpřesňující jednotlivé příběhy. Práce se světlem, tentokrát s baterkami, si všímal i Jakub Udržal.

Třetí den přehlídky mohli diváci vidět inscenaci Zástup stinných souboru Piknik nebo pikao ze ZUŠ Děčín. Šlo o scénický obraz ze sudetského hřbitova, ve kterém jednotlivé postavy postupně představují své často násilně nebo jinak nešťastně ukončené životy. Vladimír Hulec mluvil o výtvarném divadle. Ptal se, jestli by se nedal prostor ještě více oživit. Celkovou estetiku pak označil za možná až zbytečně uhlazenou, na to, že jde o hřbitov. Zuzana Burianová ocenila sudetské téma. Prostor vnímala jako nezaplněný. Potřebovala by jasněji čitelná pravidla scénického časoprostoru. Jiří Havelka pak glosoval hamletovský komentář Martina Hilského, že každé divadlo je svým způsobem vyvolávání duchů.
Inscenace se mu zdála encyklopedická. Viděl tu pomálu divadelní situace, kde by postavy byly nucené k jednání. Kristián Valeš ve své recenzi ocenil silnou atmosféru inscenace, temporytmus ale vnímal jako do značné míry monotónní. Jakuba Udržala zaujala výtvarná stránka, vytkl ale, že by očekával rozšíření obsahové plochy.


Nejdelší a zřejmě i nejvýpravnější představení letošního Písečku přinesl pražský divadelní spolek Hamba se svojí inscenací Ex, epickou cyberpunkovou podívanou v přiznaně neumělé, zato však velice propracované „lepenkové” scénografii (na jejíž stavbu si diváci také museli chvíli počkat). V následné diskusi ji ovšem ocenili, stejně jako kostýmy. Méně únosná se některým zdála celková stopáž, kterou nepodpořil poněkud kulhavý rytmus. Zásadní vhled do situace, zdálo se, pak vnesl Jiří Havelka, který inscenaci viděl na její domovské půdě, v aule přírodovědecké fakulty, s kolegiálním publikem, které celému zážitku vtisklo zcela jiný význam, než který se stal na přehlídce – z čehož je patrné, vyvozoval, jak zásadní je pro divadlo kontext daného představení. Zuzaně Burianové celkově chyběla režijní složka,
navíc se ji inscenace zdála příliš ilustrativní, zdvojující akci a popis. Žasla ale nad celkovou výpravou a ocenila i některé vtipy. Vladimír Hulec pak spekuloval nad tím, zda by on sám takový zážitek označil za divadlo. Mluvil o art brut, syrovém umění, ale také o jakémsi přihlížení antropologického jevu, který lze těžko vytrhnout z jeho původního kontextu, neboť pak divák nerozumí rituálu. Kristián Valeš ve svém zpravodajovém textu popisuje, jak “postavy vysvětlují vše až nadbytečně podrobně a zmateně,”, Jakub Udržal pak celé dílo označil za “cyberpunkovou jízdu, která místy letí a místy jako by stála na místě”.


Předposledním bodem přehlídky se stalo představení Si zvykneš od pražského souboru Jednabáseň. Scénický rámec poskytlo setkání mladých lidí v blíže neurčené post-apokalyptické době, která evidentně semkla přeživší komunitu a možná i podpořila radost z obyčejných věcí. Dobře naladění měští tuláci se scházejí u notorického ohně v barelu a vyprávějí si příběhy z dob, kdy ještě umělá inteligenci nevládla nad Prahou. Zuzana Burianová pochopila jasný inscenační záměr, rušila ji ale přílišná uhlazenost výpravy a
laskavost ztvárněných postav. Vladimír Hulec viděl výlet do budoucnosti, s jasně postaveným, hezkým vyprávěcím rámcem a veskrze konvenčními divadelními prostředky, chyběla mu ale například práce se světlem, ke které sváděla možnost ohně v barelu. Jiří Havelka si všiml povídkové formy připomínající klasický Dekameron, kdy se lidé schází v době neštěstí a vypráví si příběhy. Bavily ho scénické střihy a stabilní jevištní existence herců, občas ale cítil přílišnou snahu o herecký realismus, která celku nesvědčí. Jakub Udržal psal o svižném tempu, přesném herectví a tématu, které je nebezpečně přítomné. Kristián Valeš se zase pozastavuje nad tím, že inscenace je v některých ohledech tak přesná a dokonalá, že máme občas pocit až jisté přerežírovanosti. Shodně pak konstatuje mrazivou aktuálnost tématu.

Si zvykneš
Jednabáseň Praha: Si zvykneš. Foto Vojtěch Brtnický.

Nakonec představilo svoji inscenaci ANTIHEROES pražské divadlo KOMA. Autorská koláž sestávala z postupně se odvíjejích monologů čtyř shakespearovských postav, Lady Macbeth, Richarda III., Tita Andronica a také Ofélie, a několika vlastních scén nastiňujících pozadí (anti)hrdinů. Vladimír Hulec označil inscenaci za nejambicióznější projekt této přehlídky, která se stala obětí vlastního literárního konceptu. K působivějšímu výsledku mu chyběl preciznější přístup ze strany herců i režie, přesnější práce s rekvizitou a detailem a obecněji pak větší jednoduchost. I Jiří Havelka byl překvapený ambicí souboru poprat se s
Shakespearem v přímočarém psychologickém herectví, což označil za těžký, možná až nesplnitelný úkol. Fragmentárnost celku podle něj navíc znemožňovala hlubší divácké ponoření do postav. Zuzana Burianová byla ze svého zážitku podobně rozpačitá a pomohla si i připodobněním inscenace ke klauzuře. Viděla zde rozkročenost mezi různými inscenačními principy, v logice děje ji navíc nebylo jasné kdo, proč a jak jedná, s kým má jaký vztah. Diváci ovšem inscenaci ocenili jako od začátku do konce naplněnou energií. Na redaktora Kristiána Valeše působilo představení profesionálně, velice ocenil kvalitu hereckých výkonů a celkově na něj představení silně zapůsobilo. Zklamaný nebyl ani Jakub Udržal, který vyzvdihl silnou energii a přesný temporytmus závěrečného představení.

Lektorský sbor Punkového Písečku 2024 nakonec ocenil všechny zúčastněné soubory a vydal tato doporučení: Na celostátní přehlídku experimentujícího divadla Šrámkův Písek doporučuje inscenaci Krajina s žehličkou souboru Nekroflík a inscenaci Egoniášovo proroctví souboru Jensena Třásá; na celostátní přehlídku studentského divadla Mladá scéna v Ústí nad Orlicí doporučuje inscenaci Krajina s žehličkou souboru Nekroflík, inscenaci MAPAŽ souboru Páteční hoši a inscenaci Si zvykneš souboru Jednabáseň.


Lukáš Větévka