94.Jiráskův Hronov jako myšlenková i výrazová dílna
V nejslavnějších dobách Jiráskova Hronova, kdy dění v amatérském divadle předstihovalo to oficiálně schválené a povolené, byla radost na festival jezdit i z důvodu tříbení a konfrontace uvažování o světě a jeho (ne) pořádcích. S potěšením můžu napsat, že tato energie se na Jiráskův Hronov vrátila a že jeho program je nejen přehlídkou spektra divadelních postupů, ale i myšlenkového pohybu ve společnosti.
Co s tradicemi?
Festivalovým programem, celkem bez ohledu na to, ze které přehlídky se inscenace na Hronov dostala, prostupovalo několik výrazných témat. Jedním z nich bylo téma tradice, kdy tvůrci svými inscenacemi prozkoumávali jejich platnost a závaznost pro současné generace.
Inscenace Rusalje 2022 Kolegia hraběte Šporka z Jaroměře (autorka i hlavní herečka Josefína Pacovská) obrazivými prostředky konfrontuje východoslovanskou legendu o zemřelých dívkách, které o letním slunovratu mají šanci vrátit se mezi živé, pokud figuríně panny, kterou v rámci folklorního rituálu házejí venkované do vody, dá někdo šaty. Inscenace volbou mytologické předlohy odkazuje k válce na Ukrajině a smutku opuštěných dívek. Možná však sama sebe příliš uzavřela ve folklorismu, který, zejména pokud jde o volbu kostýmů, potlačuje vztah rituálu k žité skutečnosti.
O něco náročněji aktualizoval Erbenovy balady z Kytice taneční soubor Bez Ohledu Dramacentra Bezejména z Liberce ve své inscenaci Miserere Mei. Skupina tanečnic a tanečníků vytváří vlastními hlasy i zvukovou rovinu inscenace: z hloubi paměti tvrdošíjně dobývají pár veršů z jednotlivých balad, až i v hledišti pochopíme, o kterou báseň jde, a herci mezitím přejdou do abstraktních zvuků, přecházejících ve zpěv. Scénické dění zpřítomňuje situace Erbenových matek v kritických situacích jejich životů, mužští představitelé ženy zanechávají bez pomoci nebo je přímo ohrožují. V závěrečném obrazu jako by krev všech těch zabitých, nenarozených, zapomenutých a obětovaných dětí padala na hlavy aktérů, kteří prosí o odpuštění. Průběh inscenace tedy provinilé ženy nestaví mimo světlo tradičního výkladu starých příběhů, ale protestuje proti němu alespoň pohybovým vyjádřením toho, jak těžké je mateřství v bídě, osamělosti, nepochopení a konvencích, jejichž překročení je pro ženu smrtelné, zatímco pro muže neznamená nic.
S motivy Erbenových balad pracoval i Kabaret duševní Nevesely truchlivy divadla Kardio z Prahy. Zakladateli souboru jsou kolegové zdravotníci z II. Interní-kardiologické kliniky Vinohradské nemocnice, spolek je doplněn (a ad hoc doplňován) z nejrůznějších přátelských a spřízněných, i profesionálních zdrojů. Uvedený kabaret, opřený o vynikající základ klavírní hry Sonji Koutové, pracuje s národním literárním pokladem Erbenových balad a úryvku Máchova Máje jako se souborem traumat, vedoucích ke zkratům v jednání a v rámci kabaretní nadsázky k nařízené psychiatrické léčbě. Tak se vinami a strachy Erbenových postav probíráme s herci v rámci skupinové psychoterapie, hypnózy i medikace, v níž se ordinuje vždy také placebo. Inscenace je chytře zábavná i trošku hororová . Ukazuje, že v kolektivní paměti máme nejen velké mocenské zločiny válek a vyhlazování, jak o nich vypráví staré mýty antické a biblické, ale i privátní překročení morálního řádu básnického romantismu. Soubor svými interpretacemi baví publikum někdy trochu ledabyle, ale pokud jejich psychoanalytický kabaret přijmeme, odpustíme jim nahodilosti i nepřesnosti prostě pro to potěšení z nečekaného výkladu.
Pryč se stereotypy!
Čím dál vášnivěji diskutované téma mužských a ženských rolí, otázek, zda je to s binárním genderem tak jednoduché, jak zatvrzele prosazují vlivné politické kruhy, se vyjevuje i v současné dramatické tvorbě. Vztahový bestseller Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách převedl do podoby kabaretu/ revue herec a režisér Miroslav Hanuš, jeho interpretace knížek australské dvojice Barbary a Allana Paesových vděčně zakotvila na jevištích několika profesionálních divadel. Na Hronově ji sehrálo divadlo ŠAMU Štítina v početném obsazení a s kapelou na jevišti. Nehledě na to, že nominovaná inscenace, trvající 180 minut s přestávkou, neúnosně zatíží festivalový program a vezme čas i prostor dalším inscenacím, vzbudilo tohle nevinně vypadající divadlo velmi zásadní názorovou kontroverzi mezi inscenátory, většinovým publikem v sále a částí protestujících diváků. Příčinou ideového nesouhlasu je fakt, že předvedená revue opakuje stereotypy o rolích, vlastnostech a schopnostech jednotlivých pohlaví dávno omletým a žitou realitou vyvráceným způsobem a ilustruje je nově otextovanými popovými hity, které se místy míjejí s logikou děje. Stereotypně se prezentují dokonce i zástupci homosexuální orientace nebo přesvědčení single.
Nesouhlasící diváci zvolili zcela neintervenční formu svého protestu, prostě si během přestávky vyrobili z lepenky transparenty s nápisy jako Umím najít v ledničce máslo nebo Dokážu číst v mapách, obě představení shlédli celá a na konci, během standing ovation většinového publika, se v klidu prošli před první řadou a postavili se mlčky před divadlo, kde stáli tak dlouho, že se s nimi nakonec museli konfrontovat i herci, vycházející už v civilu z šaten. Inscenace i protest otevřely téma umělecké odpovědnosti (opravdu nás zbavuje odpovědnosti za obsah sdělení fakt, že „to máme ve scénáři?“) a dobrého vkusu (kde je hranice mezi nadsázkou a urážkou?). Protest dokumentoval rozpolcenost naší společnosti, nechuť revidovat staré pravdy i vlastní zvyklosti a způsoby chování. A taky skutečnost, že zábava a úspěch se staví na stereotypech, které, chytře naservírovány, zakrývají mocenské spády. Zdůvodnění slovenské ministryně kultury při odvolání ředitelů Slovenského Národního divadla a Slovenské Národní galerie (která proběhla během konání JH) a její volání po „návratu k normálnosti“ jsou varováním před nekritickým sdílením quasi „tradičních“ manipulací.
Divadlo jednoho herce Nenávidím tě, Bukowski! Broukovcova Kamdivadla z České Kamenice, respektive Jaroslava Střelky, který je připravil ve všech složkách, sice bylo obrazem nechutného mužského šovinismu ve stylu undergroundu, z manipulace ho však podezírat nelze. Nepřítomnost korigujícího spolutvůrce je na inscenaci znát, některé (zejména scénografické) prostředky jsou zvoleny zbytečně prvoplánově, i herectví by prospěl zřetelnější vývoj postavy od nadřazené pozice „spotřebitele žen“ k unavenému až depresivnímu poznání o životě v pasti závislostí. Imponující herecký výkon protagonisty dodává váhu motivům autobiografického díla Charlese Bukowskiho, ale určité žoviální pomrkávání na publikum zastírá celou bídu života, který spotřebovává stejně alkohol jako ženy i přízeň čtenářů, aniž v tom nachází skutečný smysl, vztah, inspiraci. Tázání, jak je důležité trefit míru vkusu při jevištním sdělování venkoncem nevkusných reálií, aby nezůstaly viset v pouhé ilustraci, potvrdilo svou oprávněnost.
Protagonista inscenace hry současné francouzské dramatičky Léonore Confino Belgická rybka, s níž na Hronov přijelo divadlo Radar z Prahy, pociťuje nejistou generovou identitu. V dialogu zcela konvenčně vypadajícího, seriózního muže středního věku s dívenkou, která se mu přimotá do života a odmítá odejít, postupně v rafinovaně (i gramaticky) napsané hře zjišťujeme, že holčička je ženským hlasem jeho osobnosti, v tomto případě tak silným, že mu znemožnil žít rodinný život a uvrhnul ho do osamění. Proces, jehož jsme na jevišti svědky, je zachycením protagonistova poznání, že jeho obojetná totožnost není morální přestupek, ale realita, s níž by se měl odhodlat k sebevědomému životu. A k tomu patří i navázání kontaktu se vzdáleným, už dospělým a ve vědomí Velké pána snad ztraceným synem. Inscenace režiséra Lukáše Křížka stojí na výkonu Ondřeje Pečeného jako Velké pána s nádobou vyplakaných slz a rybkou, kterou nakonec není potřeba zabít, aby se člověk zbavil trápení s identitou.
Klasika ve výrazné stylizaci
Prodaná nevěsta Spolku divadelních ochotníků z Úpice předvedla jako zázrakem oživené sousedské divadlo, do něhož se zapojí celá obec ve všech generacích i sociálních vrstvách. Ke svému nastudování Smetanovy opery použili mezinárodně proslavenou úpravu Miloslava Klímy pro Divadlo Drak z Hradce Králové, která zredukovala árie, některé převedla do sboru a docílila tak zhruba hodinové stopáže, aniž má někdo pocit, že je o něco podstatného ošizen. Na popsaném výsledku se podílí i hudební zjednodušení Jiřího Vyšohlída, které umožňuje zazpívat Smetanu jako by se opravdu zpívalo na návsi. Jako divadelní inscenace má úpická Prodaná nevěsta mnoho nedůsledností, hudební nastudování je pečlivější než režijní a herecké řešení, jednání až příliš často postrádá přehlednost a logiku. Ale jako celek je Prodaná nevěsta strhující už jenom tím, že se městečko v Podkrkonoší dokázalo spojit k výkonu, z něhož je patrná hrdost na vlastní tradice (už je tu máme zase!) i hravá kreativita. Nutno doplnit, že ve scénografii využili úpičtí repliku své 200 staré malované opony místního ochotnického spolku.
Gogolova Ženitba Divadelního klubu Jirásek z České Lípy je výrazně výtvarně stylizovanou interpretací staré komedie. Čteme v ní sarkastický odsudek ruské neotesanosti, která se místo kulturou chlubí zlatem a při jednání nedokáže být cílevědomá ani ve své hrabivosti. Přehlídka typů a mrzkých či trapných cílů všech postav ale během času přestala stačit jako dramaturgický základ pro živé, aktuální divadlo. Díváme se na příběh, který se nás netýká. Při debatě o inscenaci padlo pro inspiraci, zda by nebylo zajímavější Gogolovu komedii otočit, podobně pochybné motivace a vychytralosti předvést nikoli na ženitbě, ale na rozvodu: tam by zřejmě fungovaly.
Román Honzlová Zdeny Salivarové je jedním z nejpřesvědčivějších literárních svědectví o padesátých letech v někdejším Československu. Existence politických procesů a vězňů je v pozadí příběhu mladé ženy, na níž leží starost o rodinu, v níž otec emigroval na západ, bratr je ve vězení a druhý na vojně u PTP. Rodina vede v zanedbaném pavlačovém domě život okázale uctívaného proletariátu, jen téhle rodiny se to uctívání netýká. Jana Honzlová nachází seberealizaci i oporu ve zpěvu, ale i pěvecký sbor, jehož je členkou, ji neochrání před pozorností státní bezpečnosti. Naopak.
Herecké studio Švandova divadla v Praze ukázalo pečlivé a v mnohém ohledu kvalitní, ale poněkud pomýlené nastudování (režie a výprava Josef Kačmarčík). Skutečnost, že role Honzlové přechází z jedné dívky na druhou (celkem jich je deset) způsobuje nejen zhoršenou orientaci v ději, ale i oslabení základního vyznění románu, v němž stojí jediná Honzlová se svým svědomím a prostou slušností a zodpovědností proti režimu, který ji nejen pronásleduje a svádí k udavačství, ale je také naprosto flákačský v péči o životní podmínky svých občanů. Dramatizace prozaické předlohy se nedokáže od předlohy odpoutat k vyjádření vlastními prostředky. Tím je inscenace i zbytečně dlouhá a navzdory kultivovanému herectví (které je její největší devízou) monotónní.
Studentský, na pedagogickém vedení už nezávislý soubor Nekroflík z Prahy podal ve své inscenaci Krajina s žehličkou obraz životního pocitu své generace na přechodu mezi životem v péči a pod ochranou dospělých do prostoru samostatného rozhodování a zvládání vlastního života. Scénář si sestavili z několika povídek Haruki Murakamiho, nijak vnějškově nenapodobovali japonské reálie a tím ukázali, jak je pocit bezradnosti a strachu ze selhání i hledání božské autority ve společnosti, nastavené na výkon, pocitem globálním. Sdělení inscenace je povýtce nepřímé, podobně jako zmiňovaný obraz krajiny s žehličkou, na němž žehlička není.
Hra fikčních světů
Amatérské divadlo je mimo jiné nevysychajícím pramenem autorské dramatické tvorby. Vděčným tvůrčím polem bývají parodie žánrů, zakotvených v obecném povědomí zejména díky filmu a televizní seriálové tvorbě. Milujeme mýtus „staré dobré Anglie“ v parodiích na detektivky, mýtus „divokého západu“ ve hře na western (Suchdolský divadelní spolek SUD, Suchodol nad Lužnicí) a letos nově i mýtus gangsterky se spoustou mrtvol, neschopnou policií a melancholickým detektivem. Takový fikční svět vytvořilo divadlo Gen D z Dolních Břežan svou inscenací Mafiano. Stokrát zpracovaný moment, kdy si gangsteři poté, co si odseděli různou délku trestu, přicházejí vyzvednout ukrytý lup v zanedbaném nájemním domě, rozvinuli ve hře typů i citací z popkultury. Parodické zrcadlo oblíbeného žánru se mladým divadelníkům podařilo aktualizovat přítomností nájemnice, novinářky, píšící o sociální problematice a lidských právech, a o něco později i v ději vpádem podomního prodavače předražených hrnců. Kus má největší kvalitu v autorské předloze, sama inscenace je sympatická energií a intelektem stále trochu podehrávajících herců, méně už se může chlubit promyšlenou režií a scénografií.
Filozofující hra indického, v USA žijícího autora Rajiva Josepha Strážci Tádž Mahalu nastoluje současné otázky na půdorysu legendy dávného Hindustánu, kdy císař rozhodl postavit nádherné mauzoleum Tádž Mahal k poctě milované zemřelé manželky. Protagonisty jsou dva vojáci, kteří mají za úkol všem 20 000 stavitelům mauzolea po jeho dokončení usekat ruce, aby nebyli schopni nic tak krásného postavit znovu. Morální dilema spočívá v otázce, jestli lze obdivovat krásu za takovou cenu, ale ve vztahu mezi celoživotními přáteli i v tom, jak se zachovat, když stojíme před rozkazem v názorovém rozporu. Předloha poskytuje málo možností jiného než slovního jednání, je velmi komorní. Divadlo SoLiTEAtr ji uvedlo v české premiéře.
Jediný člen Bažantovy loutkářské družiny z Poniklé Tomáš Hájek vypráví příběhy svých hrdinů za pomoci stínového divadla. V počátcích svého sólového vystupování k tomu využíval meotar, který promítá plošné obrázky, v inscenaci Ztracený svět pracuje s plošnými papírovými loutkami přímo, stínohra mu slouží jen k zobrazení fantastických úkazů a veleještěrů. Vyhořelý sportovní novinář se vydá na vědeckou výpravu s učenci, kteří hodlají dokázat přežití dinosaurů až do dnešních (rozumějme tehdejších, jsme v 19. století) časů. Důkaz najdou, ale rozbijí (dinosauří vejce), takže vědecký převrat se nekoná. Vyhořelý novinář však najde novou inspiraci k životnímu programu a stane se spisovatelem světově úspěšných bestsellerů Jurský park.
Ztracený svět je ironickým obrázkem dobrodružných expedic, ale ve výkonu samotného performera i vyznáním z krize středního věku (včetně milostného vztahu, z něhož vyprchala touha) a odhodlání (nesnadno sbíraného) k novému začátku. Inscenace je tak zábavná i dojemná a výkon jejího multitvůrce podivuhodný.
Touhy a frustrace městských lidí
Dvě inscenace zobrazily prostředí humanitních intelektuálů diametrálně odlišnými přístupy.
Láhor Soundsystém pracuje výhradně metodou improvizace, v níž dosáhl za dobu své existence takové suverenity, že opakovaně vyvolává otázku, zda vlastně nehrají pevný text. Nehrají. Jejich dialogy jsou vtipné a trefné díky jejich mimořádně vypěstovanému smyslu pro odposlech řečových nešvarů, všelijakých smyček a výmluv, jejich postavy jsou komediálně koncentrovanou esencí aktuálně se vyskytujících typů a prostředí bývají místa, kde jde o kultivaci veřejného prostoru. V případě inscenace Perfektní den je to zasedání akademického senátu, jehož nově demokraticky zvolený člen ho začne rozvracen přílišnou aktivitou a schopností měnit doposud spolehlivé chování a rozhodnutí členů. Je to totiž ďábel, což je potvrzeno i jeho přiznáním: poslední třetina improvizovaného zasedání je o tom, jak se s ním domluvit, když se ho jako řádně zvoleného člena senátu nelze zbavit. To mezitím je naprostá crazy komedie.
Improvizace díky neustálé pozornosti aktérů a vůli k souhře paradoxně ukáže právě nedostatek vůle k činu, lhostejnost a vyprázdněnost neschopných managementů, bezmoc institucí, které považujeme za bašty slušnosti a zákonnosti, když do nich vpadne ďábel v konformním převleku. Jinými slovy řečeno, jak si za to, na co si stěžujeme a co nás pohoršuje, můžeme sami. Láhor Soundsystém mění syžety a témata, ale nikoli metodu. Poznání, že drama se zdánlivě tak závažnou tematikou jako je samospráva univerzit lze „tak snadno“ zimprovizovat, je docela znepokojivé, neboť dosvědčuje reálné množství klišé, procesních překážek a faktického nezájmu za ušlechtilými slovy o demokracii a cti.
Pocity a frustrace městského intelektuála ve středním věku jsou materiálem kabaretu Sklizeň spolku Antonín Puchmajer, d.s. Na rozdíl od Láhoru, s nímž jsou si blízcí věkem, profesemi i délkou trvání souboru, pracuje Puchmajer s pevným autorským textem a přesným, minimalistickým herectvím. Jejich intelektuálnímu chladu dodává teplo Sonja Koutová u klavíru a krásně zazpívané songy, stylizované do retro atmosféry , ale pojednávající o stejných současných tématech, jako celá inscenace. Atmosféra Sklizně (našich studií, vykonaných úkolů, založených rodin, vychovaných dětí, splacených půjček, publikovaných spisů a tak dál) je chladná, v drobných detailech i krutá, jak to ostatně odpovídá životnímu pocitu postav.
Budoucí naděje
Studentská představení jsou nadějí budoucích Hronovů i nahlédnutím do hodnotového nastavení nejmladší generace. Úplněnahé Divadlo z Veselí nad Moravou ve své inscenaci Bürgemeister náš ukazuje ve dvojím plánu manipulativní techniky moci. Ke svému sdělení využili velice případně píseň Konšelská Voskovce, Wericha a Ježka, animovanou obří loutkou ze dvou herců. Jsme přítomni divadelní zkoušce, při níž si režisér počíná postupně stejně autoritářsky a prospěchářsky jako političtí představitelé, o nichž se má hrát. Inscenace oslovuje autentickou starostí o veřejné dění, pochybnost vzbuzuje výběr historických politických skandálů a výroků. Jako by „bürgemeisteři“, ostatně vlastnící i vlivná média, měli ve své moci i své kritiky. A jejich odpůrci ze sporu odcházejí, aniž se pokusili něco předvést.
Obraz špatně fungující, doslova rozprodané demokracie se pokusilo předložit i divadlo Reservé, působící na ZUŠ F.L.Gassmanna v Mostě, v němž mezi herci poznáváme někdejší žáky, studenty a dnes i obětavé pedagogy nebo spolupracující přátele. Inscenace Deset malých kurvísků nás vystavuje pokušení zapojením do reality show, ve které můžeme i pomoc QR codu i hlasovat, který soutěžící a charita, jíž má odevzdat svou cenu, vyhraje. Soutěž je jednak nechutná, jednak má nevyzpytatelná pravidla, hlasování je jen naoko, ti, kteří mají vypadnout, jsou evidentně vybráni předem. Vítězí zářící a blyštivá moderátorka, zcela proti pravidlům jakékoli hry. Není úplně zřejmé, zda tvůrci si byli dost přesně vědomi, že mají šanci předvést varovný obraz nefunkční, předstírané demokracie, oslepující pozlátkem i falešnou dobročinností . Zahltili totiž inscenaci tolikerými motivy a prostředky, že její vyznění přeplácali do banality o pokleslosti reality show a nic víc. Inscenace, kdyby byla očištěna od balastu antických citací a kdyby dokázala zpřesnit své prostředky, mohla přinést docela mrazivý zážitek.
Setkání generací
Dětské soubory jsou pravidelným osvěžením festivalového programu a spolu s pedagogy a uměleckými vedoucími dětských souborů jsou životadárným polem či zahradou, kterou, jak se na Hronově rok za rokem ukazuje, si dovedeme pěstovat. Oba bloky dětské scény přinesly do programu radost z energie a spontaneity účinkujících, ale i příjemné zjištění, že děti přemýšlejí o světě, jaký jim připravujeme, a dovedou nám k tomu dát svůj komentář. Nejpůsobivěji asi v inscenaci Křest svatého Vladimíra souboru Frgál na nitkách z Brna, kde se tvůrci ve věku žáků druhého stupně základky obešli i bez pedagoga. Péče, věnovaná dětské kreativitě, je jednou z nepochybných deviz české kultury. Podobně je možno mluvit i o souborech jevištního tance a pohybového divadla, jejichž poetická a emocionální sdělení nacházejí hlubokou odezvu.
Jedinečnou vlastností hronovských seminářů, vedených zkušenými profesionály každoročně mírně se obměňujících oborů je i fakt, že se v nich setkávají frekventanti několika generací, které se tak vzájemně obohacují vstřícným způsobem, s jakým se lze těžko setkat kdekoli jinde.
Upozaděný host a Zpravodaj
Letošnímu programu Jiráskova Hronova bych vytkla jen jednu, zato však zásadní věc. Inscenace zahraničního hosta, letos Slovenska, byla zařazena do doprovodného programu, takže ji držitelé základních řad sestavených z nominovaných inscenací nemohli vidět, vždy se překrývala s něčím z hlavního programu. Inscenace NoLand divadla dNO z Námestova by přispěla k výpovědím o stavu společnosti zásadním tématem zániku organicky se vyvíjejícího života ve jménu civilizačního, ekonomického, klimatického a ideového pokroku. Vzhledem k už zmiňovanému dění na slovenské kulturní scéně je o to větší škoda, že se o inscenaci veřejně nediskutovalo a slovenští divadelníci byli slyšet spíše jen v kuloárech.
Zpravodaj jako pečlivě strukturovaný hronovský deník v posledních letech nepomíjí jako divadelní inscenace, když sejdou z jeviště, ale zůstává zachován v on-line podobě, a tou se chválí sám. Pokud jde o možnosti, způsoby i východiska kritického i publicistického psaní (a focení) je jeho četba také svého druhu seminářem.
