Děčínská brána v nejlepším věku

Letošní rok je plný výročí. Děčínská brána se konala po třicáté! A přehlídka činoherního a hudebního divadla s postupem na Divadelní Piknik Volyně (a také memoriál Josefa Doležela, jemuž by bylo letos sto let) slavila ve dnech 22.-24. března 2024 ve velkém stylu. Zahajoval primátor Jiří Anděl, v hledišti zasedl ředitel divadla Jiří Trnka, předávaly se doplňky k nedávno uděleným cenám pro Karlu Vázlerovou, Martina Nedvěda, Kateřinu Gregorovou a fotografku Evu Staňkovou. Na jevišti proběhla laserová show, konala se výstava se zavěšenými fotografiemi, jejíž textovou část zpracovala Lída Panenková, o instalaci se postarala Jana Stejskalová. A připravuje se almanach o všech třiceti ročnících, který bude k odebrání za rok.

Letos bylo na programu deset představení, z toho osm soutěžních. Inspirativní inscenace byly v režii DS Karel Čapek Děčín, jemuž se nezdařilo z provozních důvodů dokončit rozezkoušený kus, aby ho nabídl do soutěžní části přehlídky, a tak na malém sále uvedl Divadelní střípky v režii Karly Vázlerové a v podání Lídy Panenkové, Petry Nedvědové a Michala Nedvěda. A druhý „divadelní střep“ Zástup stinných, patnáctiminutová kompozice ze hřbitovních veršů děčínského básníka Radka Fridricha v podání ZUŠ Děčín v režii Petry Nedvědové, byl pro mne doslova zjevením… V soutěžním programu se objevily dvě variace na well-made-play (české dvojice Doležalová-Vencl a stále oblíbenějšího Američana Neila LaButeho), montáž z beatnické poezie, dvojí drama, hra se zpěvy, prudce romantická komedie a monokomedie. Ve dvou případech šlo o autorské divadlo. A došlo k zásadní genderové nerovnováze – čtyři z osmi soutěžních kousků zachycovaly čistě ženský svět…

Hraničář Rumburk nabídl dvě své nejčerstvější inscenace – Královny autorů Doleželové a Vencla a Čechovův Višňový sad, obojí v režii Majky Koukolské.

Dvojice dramatiků Michaela Doleželová a Roman Vencl se těší v posledních letech u amatérských divadelníků značné oblibě. (Zejména – ale nejen – u Západočechů. O tomto víkendu byly k vidění na Horažďovické perle Ani za milión plzeňského Jezírka či Když se zhasne ostrovských Ochotníků, sokolovští mají před premiérou Ani za milión, jež má být labutí písní vynikajícího herce Vráti Mikana…). Je škoda, že rumburští přečetli jejich lehkou komedii Královny s jednoduchou dějovou linkou, třemi výraznými ženskými postavami a dobře pointovanými svižnými dialogy jako jímavý lidský příběh plný hlubokých životních pravd, který je potřeba ztvárnit s větší než malou porcí sentimentu, psychologickou drobnokresbou a hereckým (sebe)prožíváním. Navíc zcela absentovalo průběžné jednání a všechny náznaky konfliktů byly pečlivě odstraněny. Je to škoda – protože účinkující Tereza Rauch, Katka Nedvídková a Marta Nekolová jsou herečky disponované.

Višňový sad režisérka Majka Koukolská rasantně upravila podle možností a schopností svého souboru, přístup ke zvolenému materiálu vychází z psychologicko-realistické tradice. Škrtla postavy Charlotty a Kolemjdoucího, naopak zachovala často opomíjeného Poštmistra, v novém kontextu vynikla postava statkáře Pištíka. Omezila výstupy Gajeva (který je oproti Čechovovi generačně posunut – takže zmizel např. monolog o/ ku skříni a promluva o sto let starém křesle byla posunuta směrem k hravosti, neb křeslo je houpací), Jepichodova či situace mezi Jašou a Duňašou. Zbyl víceméně přehledně převyprávěný příběh o višňovém sadu, jehož prodej ale nakonec nikomu moc nevadí. V centru stojí Lopachin v respektuhodném podání Miroslava Řebíčka; jeho cesta vede od nevycválaného burana s dírou na ponožce k úspěšnému podnikatelskému dravci „ruského typu“. Scéna Radima Purcharta je prakticky pojednaná, tvoří ji síťované rolety, které umožňují rychlou změnu ze salónu s okny a abstraktním portrétem do prostoru višňového sadu a zpět. Je škoda, že tvůrci uvěřili Čechovovým slovům na první dobrou a nepídili se, jak sdělit to, co je za nimi. Že situace působí, jako by byly stavěny izolovaně a nevyplývaly jedna z druhé. Že se hraje ve stejném tempu, tím pádem všechno má stejnou důležitost. A nekoncepční práce s hudbou inscenaci také neprospívá.

V pátečních nočních hodinách jsme byli svědky představení komponovaného z beatnické poezie a francouzských šansonů, pod názvem C´est la vie ho nabídli členové Divadelního klubu mladých z České Lípy (viz titulní foto_pozn.red.). Byly použity básně francouzských proklatců Allena Ginsberga a Jacka Kerouaka, amerického Lawrence Ferlinghettiho (jeho Dlouhá ulice plní funkci rámce konkrétního, Svět je báječné místo k narození pak rámce metaforického) – a také Jacquese Préverta (u toho byly vybrány kousky lyričtější, které k těm ostatním tvořily kontrapunkt). Vloni premiérovaná kompozice v režii autorky montáže Ivy Bufkové je uváděna na scéně, která je funkční i esteticky velmi dobře zvládnutá; prostoru členěnému „cihlovými“ praktikábly vévodí zeď se street artovým graffiti. Inscenace stojí a padá s výkony mladých herců, pěti dívek a pěti chlapců. Učí se existovat na jevišti, držet situace, vést skrze verše dialog – a velmi často se jim to daří. Nejpřesvědčivější jsou tam, kde témata pro ně v čase vzdálené rebelské generace vnímají jako osobní. Naléhavě zaznívá protiválečný apel, hledání lásky v nepřátelském světě, ekologické obavy; vynikající je situace Prádlo, báseň Barbara, zašeptaná do deště česky a francouzsky, protestní Válka („Vylesňujete, pitomci, vylesňujete…“), modlitba Otče náš, jenž spíš na nebesích… Nejvyrovnanější výkony podávají účinkující ve zpěvu, šansony, které známe vesměs z interpretace Hany Hegerové, jsou umně přearanžovány přímo pro ně. Vyzdviženy byly herecké výkony Ivety Vrabcové, Kristiana Bušty a Martiny Hodinkové, ale každý měl svůj hvězdný moment. A lze se jen těšit, co nabídnou mladí z České Lípy příště – a jaký materiál, bližší jejich generaci, si vyberou. C´est la vie Divadelního klubu mladých Česká Lípa získalo doporučení do programu Mladé scéna v Ústí nad Orlicí a do programu Popelky Rakovník.

Autor a režisér Ladislav Langr z Poděbrad dělí svou pozornost mezi úsměvné až rozverné žánry a vážná témata. Těmi prvními doufá diváky pobavit; viz jeho první režie – Fayadovo Jak vykrást banku v roce 1986 – dále svého času autorská mystifikační fraška Odhalení, crazy Na drátě je klokan podle Arta Buchwalda či vloni „pohřební“ Hlavně důstojně. Lze sem započítat také jeho pokusy o detektivní žánr – autorský kus Bel canto della morte či adaptaci Žabí syndikát podle Edgara Wallace… K těm vážným a vedoucím k zamyšlení, navíc s výrazným osobnostním vkladem, patří i Mor, inspirovaný absurditou doby covidové a románem Alberta Camuse Jde o respektuhodný pokus ukázat, jak se rodí, probíhá a odchází pandemie, co udělá s lidmi, jichž se týká bezprostředně (od zdravotníků po nemocné různých sociálních skupin) po ty, kteří z ní profitují či ji zneužívají ke svým cílům (určité politiky nebo určitý typ médií). Děj je koncentrován do omezeného prostoru ostrova Oran a v jeho centru stojí místo Camusova Bernarda Rieuxe žena, což mění optiku vyprávění i způsob komentování. Lékařku Nathalii Rieuxovou představuje Jana Langr, díky které jsme viděli jeden z nejcelistvějších hereckých výkonů celé Děčínské brány. Oceněna byla i výprava, která důsledně pracuje se základním barevným rozdělením na červenou a bílou, do centra staví jako metaforu kulečník a moderním způsobem využívá techniku (televizní obrazovky snášející se shůry zvyšují tlak na postavy). Je příjemné, že inscenace se proměnila od premiéry k lepšímu (několik účinkujících postoupilo od karikatury k plnohodnotné postavě – např. Ondřej Dovalil coby tajemník Blanc). A teď by to ještě chtělo proměnit tempo vyprávění a udělat z inscenace svižný, dynamický tvar, aby se skutečně přiblížil žánru publicistického dramatu, jenž je tvůrci deklarován.

Různé, více či méně zpívané verze Prodané nevěsty jsou rovněž vděčným materiálem divadelníků a nesetkat se s ní ve smetanovském roce by bylo smutné. V Děčíně účastný Kytlický ochotnický spolek vyšel ze stejného materiálu jako svého času režisér Vladimír Morávek, ze hry se zpěvy z roku 1866, a s režisérkou Helenou Albertovou v čele se jí chopil s velkou chutí a energií. Vzniklo sousedské divadlo s několika výraznými hereckými a pěveckými výkony. Kytlický ochotnický spolek má za sebou účast na přehlídce Činoherní klub uvádí a dostal pozvání k účinkování v Dejvickém divadle.  

Litoměřičtí Li-Di jsou pravidelnými účastníky Děčínské brány, naposledy jsme se setkali s pozoruhodným Modrovousem – nadějí žen Dey Loher, jenž nakonec v alternativní větvi postupových přehlídek dosáhl až na doporučení na Šrámkův Písek. Letos přivezli dosud u nás neuvedené komorní drama Odpověď na všechno autora Neila LaButeho a režisérů Zdeňka Zajíčka a Tomáše Harta. Předpremiéra se konala na Rádobyfestu v Klapém, tam se hrálo v prostoru pod jevištěm, na dosah divákům. Byla jsem hodně zvědavá, jak si Li-Di poradí s velkým děčínským jevištěm… „Hotelový pokoj, tři ublížené ženy a plán na pomstu. On tě znásilnil, copak to nechápeš? Carmen pro Paige, Paige pro Cindy a Cindy pro Carmen. Alespoň taková byla dohoda.“ Jako by se v komorním dramatu s prvky černého humoru a s Terezou Rozmarovou, Terezou Vodseďálkovou a Markétou Husarovou v hlavních a jediných rolích setkali cizinci ve vlaku s něhou našich dam (ach!).  Stojí za zmínku, že jsou v litoměřické inscenaci alternovány všechny tři role a mladé dámy hrají v různých kombinacích – nicméně viděla jsem dvakrát tutéž sestavu. Well-made-play pro tři prudce disponované herečky, kterými ty litoměřické jsou měrou nebývalou (třebaže minimálně v jednom případě se objevila lehká pochybnost o věkové přiměřenosti – posléze vyvrácená), otevírá problém násilí na ženách a práva (?) na pomstu. Jde o dialogickou smršť, v níž detektivní rovina, v rámci které je třeba divákovi umně dávkovat informace o tom, co se vlastně děje a oč tady konkrétně jde, je vlastně tou nejjednodušší… Inspirativní je energie a věcnost, s jakou dámy hrají, také uměřené kostýmy a minimalistická scéna. V rámci debaty se mluvilo o subtilnějších stránkách divadelní práce – o možnosti rozevřít více do šíře oblouky postav (přinejmenším Carmen, jejíž představitelka Tereza Rozmarová je asi nejlépe vybavená hereckým řemeslem), lépe dialogy strukturovat a pokusit se lépe zveřejňovat některé ze složitějších motivů. Odpověď na všechno souboru Li-Di Litoměřice byla jednoznačně největším zážitkem Děčínské brány a získala kromě individuálních cen také nominaci do programu Divadelního Pikniku Volyně.

Skořápka Macieje Szczygielského v překladu Leny Pešák se na profesionálním jevišti objevila jednou, v roce 2016 v Divadle Ungelt, tehdy v ní hrály Petra Nesvačilová a Alena Mihulová. Režisér Jaroslav Kodeš rasantně zkrátil a upravil problematickou předlohu, požádal o vtipně střídmou výpravu osvědčenou Gabrielu Pojerovou (výprava sestávající z několika v různých fázích oblékaných židlí je minimalistická, zbytek ozřejmují herečky akcí), připsal dvě menší postavy a Skořápku uvedl pod hlavičkou Rádobydivadla Klapý. Vznikla romantická komedie, jejíž přeslazený příběh o vztahu dvou zcela rozdílných žen, s matkou žijící knihovnice a maloměstské zlatokopky čili manželky místního mafiána, které díky vzájemnému vztahu najdou sílu změnit svůj život, vyvažuje příjemný nadhled a humor, humor, humor. A dechberoucí herecké výkony Lenky Svobodové Štastné a Petry Maťákové v hlavních rolích – s nimiž si ovšem nezadal v drobných výstupech Pavel Macák (který získal děčínskou cenu Doležálka za roli „Marka, muže mnoha tváří“). Skořápka Rádobydivadla Klapý získala cenu diváka a také doporučení do programu Divadelního Pikniku Volyně.

Možná jo! je pokus o monokomedii o nelehkém životě ženy, kterou hraje autorka Pavlína Kravcivová ze Zákup. Jedná se o poslední režii Jiřího F. Šimka, výrazné zákupské osobnosti, který zemřel poměrně nedávno. Odvaha, s níž šla autorka a účinkující v jedné osobě s kůží na trh, je obdivuhodná. Ale protože již předloha  vykazuje spíše vlastnosti literární než dramatické a provedení chybělo přesné zacílení a struktura, bylo třeba mluvit o tom, jak se dělá storytelling, jak zdivadelňovat vyprávění bez ilustrace a jak přesněji zaměřit hereckou energii.

Odbornou porotu tvořili Petr Michálek (režisér, herec, dramatik, spisovatel, rektor JAMU), Petr Jan Svoboda (herec), Petra Richter Kohutová (dramaturgyně) a Renata Grolmusová (výtvarnice a scénografka). Proběhlo pět rozborových seminářů, bohužel často ve značných odstupech od zhlédnutých představení. (Je na místě apel na účinkující soubory – buďte ohleduplní a pište do přihlášek časy na přípravu a bourání, které reálně potřebujete! Na přehlídkách se každá minuta počítá!) V závěru ředitelka přehlídky Petra Nedvědová děkovala svému týmu – a protože celému víkendu vládla skutečně rodinná atmosféra a děčínští mají leccos pojednáno na profesionální úrovni, je na místě je zmínit i zde. Jana Stejskalová byla tajemnicí poroty a je autorkou výrazného loga přehlídky, Eva Staňková zhotovila nápadité návrhy placek a diplomů, Martin Nedvěd se stará o zajímavě pojednané fotoprezentace, o všechno ostatní se organizačně starají Petr Lorenc, Michal Nedvěd a Kateřina Gregorová. A přehlídka by jednak nevznikla a druhak nefungovala tak dlouho a dobře, nebýt Lídy Panenkové a Pavla Panenky.

A Děčínskou bránou vstupujeme do dalšího třicetiletí. Nashle za rok!

VÝSLEDKOVÁ LISTINA

ČESTNÁ UZNÁNÍ:
Tereze Rauch – za roli Johany v inscenaci Královny, DS Hraničář Rumburk
Katce Nedvídkové – za roli Elišky v inscenaci Královny, DS Hraničář Rumburk
Ivaně Bufkové – za scénář inscenace C´est la vie, DKM Česká Lípa
Davidu Maškovi – za hudební spolupráci na inscenaci C´est la vie, DKM Česká Lípa
Tomáši Ponížilovi a Kamile Rážové – za výtvarnou a technickou spolupráci
na inscenaci C´est la vie, DKM Česká Lípa
Martině Hodinkové – za herecký výkon v inscenaci C´est la vie, DKM Česká Lípa
Tereze Rauch – za roli Varii v inscenaci Višňový sad, DS Hraničář Rumburk
Miroslavu Řebíčkovi – za roli Lopachina v inscenaci Višňový sad, DS Hraničář Rumburk
Zbyňku Pražákovi – za roli Firse v inscenaci Višňový sad, DS Hraničář Rumburk
Ladislavu Langrovi – za scénář a výpravu inscenace Mor, DS Jiří Poděbrady
Jaroslavu Brendlovi – za roli Josepha Grandeho v inscenaci Mor, DS Jiří Poděbrady
Aleně Roensohein – za roli Mařenky v inscenaci Prodaná nevěsta, KOS Kytlice
Markétě Husarové – za roli Cindy v inscenaci Odpověď na všechno, Li-Di Litoměřice
Gabriele Pojerové – za výpravu k inscenaci Skořápka, Rádobydivadlo Klapý
CENY:
Ivetě Vrabcové – za herecký výkon v inscenaci C´est la vie, DKM Česká Lípa
Kristianu Buštovi – za herecký výkon v inscenaci C´est la vie, DKM Česká Lípa
Janě Langr – za roli Natalie Rieuxové v inscenaci Mor, DS Jiří Poděbrady
Tomáši Milatovi – za roli Jeníka v inscenaci Prodaná nevěsta, KOS Kytlice
Vítu Vejražkovi – za roli Kecala v inscenaci Prodaná nevěsta, KOS Kytlice
Souboru Li-Di Litoměřice – za dramaturgii inscenace Odpověď na všechno
Tereze Rozmarové – za roli Carmen v inscenaci Odpověď na všechno Li-Di Litoměřice
Tereze Vodseďálkové – za roli Paige v inscenaci Odpověď na všechno Li-Di Litoměřice
Lence Svobodové Šťastné – za roli Haliny v inscenaci Skořápka, Rádobydivadlo Klapý
Petře Maťákové – za roli Roxany v inscenaci Skořápka, Rádobydivadlo Klapý
Souboru Li-Di Litoměřice – za inscenaci Odpověď na všechno
Rádobydivadlo Klapý – za inscenaci Skořápka

Nominace do programu Divadelní Piknik Volyně – Odpověď na všechno, Li-Di Litoměřice
Doporučení do programu Divadelní Piknik Volyně – Skořápka, Rádobydivadlo Klapý
Doporučení programové radě Mladé scény Ústí nad Orlicí – C´est la vie, DKM Česká Lípa