Divadelní Kojetín rok po třicítce aneb Pieta, monstra, maminky

31. ročník Divadelního Kojetína, přehlídky činoherního a hudebního divadla, se konal 12.-16. března 2025 v kojetínské sokolovně. Hanácká pohostinnost a možnost si v případě úspěchu zahrát na Divadelním Pikniku v Mostě přilákala jako obvykle v tomto krásném koutku světa enormní počet souborů.

Nakonec se do programu dostalo devět soutěžních a tři nesoutěžní představení. Nesoutěžily pohádky pro školy – Vodník Česílko zlínské Scény a Pověsti pro štěstí Divadla SemTamFór – a Procházkova komedie Ve státním zájmu v podání karvinského K.V.A.S.

Kupec benátský jako ořechovská oslava hravosti

Převýbornou komedii o benátském kupci aneb Kabaret karneval věky zaprášený, leč navýsost aktuální uvedl autor a režisér Vlastimil Peška poprvé na konci minulého tisíciletí v brněnském divadle Radost. Inscenace s vynikajícím komikem Erikem Pardusem v roli Opovědníka a zároveň Žida Shylocka získala Cenu Thálie českého divadla 1999/2000 za nejlepší inscenaci přehlídky profesionálních souborů divadel České republiky v anketě diváků. Podobně jako jiné Peškovy kusy slouží tento coby podklad k rozehrávání. Ve stylu lidového divadla, místy commedie dell´arte, místy cirkusové podívané, s významným podílem autorské hudby, líbivými pohybovými čísly a humorem tu dryjáčnickým, tu něžným. Osvědčený titul inspirovaný jak Shakespearem, tak původní italskou novelou Sera Giovanniho Fiorentina a lidovou hrou z Podkrkonoší Komedyje o dvou kupcích a židoj Šilokoj, tentokrát Peška režíruje v pandánu profesionální Radosti, ochotnickém Ořechovském divadle, jehož členové si však v artistnosti a hereckých schopnostech s profesionálními kolegy nezadají a některé z nich také ve svých řadách vítají. A tak jsme v úvodu Divadelního Kojetína sledovali rasantní kabaret o kupci Antoniovi (v podání Karla Hegnera, jinak též Opovědníka a německého hraběte), který si vypůjčí peníze od lichváře Shylocka (v podání autora a režiséra, který také s kolegy obstarává živou hudbu) a v případě insolvence má zaplatit librou svého masa. (Hle, první zrůda, kterou jsme na Divadelním Kojetíně potkali. Člověk, který se chová ke svému bližnímu nelidsky…) Vlastně jsou tam téměř všechny základní a klíčové motivy, které známe od Shakespeara. Dokonce s připsanou postavou ďábla, který našeptává a svádí, tudíž zbavuje postavy odpovědnosti za cokoliv. Vše se děje v rytmu charlestonu či jazzu nebo s feelingem skladeb Jaroslava Ježka, s odkazy na prvorepublikovou estetiku nebo němý film (únos Shylockovy dcery), s loutkově stylizovanými pasážemi (závěrečný soud). Pojednáno s obdivuhodnou energií divadelníků, kteří umějí hrát, zpívat a tančit.  Kus však tentokrát nerezonoval tak, jak jsou diváci u představení tohoto typu, a ořechovského k tomu, zvyklí. Snad to způsobila složitost příběhu, jehož hlavní dějová fakta se ztrácela v kabaretním řádění. Snad jistá nepřesnost a nedotaženost. Snad odložený začátek.

Sbohem, zůstávám! ve Velké Bystřici

Velkobystřický soubor se snad odjakživa soustředí na uvádění lehkých komedií, v lepším případě s přesahem. (Výjimkou byly v roce 2015 Arrabalův Miláček Fando a Lis či v roce 2017 Wedekindovo Probuzení jara, obojí přinejmenším pozoruhodné, a hlavně postavené na kvalitních předlohách.) Režisér Tomáš Hradil deklaruje, že se snaží vycházet z možností souboru, hledá dobré příležitosti pro své herce. A tak letos zvolil komedii Sbohem, zůstávám! francouzské herečky, scenáristky, dramatičky a režisérky Isabelle Mergault. V ní malíř s tvůrčím blokem Jean-Charles instruuje svou prostou milenku Gigi, jak zabít manželku, slavnou spisovatelku Barbaru, s tím, že bude dědit, následně se s Gigi ožení a budou žít spolu šťastně až do smrti. Následně se ukáže, že ve skutečnosti má Gigi plnit roli obětního beránka, Jean-Charles má ještě jednu milenku, o kterou skutečně stojí – a jeho žena Barbara se chce zabít sama, protože podle ní svého muže brzdí v tvůrčím rozletu… V podání velkobystřického souboru je Sbohem, zůstávám! spíše než moderní černá komedie pokus o bláznivou konverzačku. Účinkující – opora souboru Pavel Dorazil, Ludmila Bergová coby manželka, Martin Vráblík jako soused Gildas a především Sára Kanioková v roli milenky Gigi – hrají jako o život. (V Kojetíně posledně jmenovaná téměř doslova. Díky za to, že se navzdory zdravotní indispozici rozhodla vystoupit). Ale! Komedie má v sobě hořkost a dvojlomnost, která by si zasloužila naplnit. Pokud by byla hrána o poslední šanci na smysluplný vztah, o který postavy bojují, s přesnými akcenty, důsledným naplňováním až tragikomických situací a průběžným jednáním (to bohužel absentovalo), mnohé by bylo jasnější. A také bychom se dočkali oné komedie s přesahem, o něž se Tomáš Hradil tu a tam pokouší. Tuto ambici, pravda, v této inscenaci neuplatnil vědomě, stavěl ji jako čistou zábavu, jež nepotřebuje hlubší analýzu, ba ani vnitřní logiku. A zrazuje ho to, co sám označuje za základ: obsazení. Tuto komedii je prostě nezbytné obsadit zralými herci.

Strašidlo cantevillské ze Zlína – svět temnoty podle Polínka

Více než magických sedmero adaptací vzniklo na základě Wildeova Strašidla cantervillského. Předloha není čistá „duchařina“, spíše satirický šleh s ne zcela laskavým, spíše ironickým a sarkastickým humorem, vyváženým sentimentálními prvky – přesto se většinou jako romantická duchařina dělá. (Jsou duchové zrůdy? Obzvláště ti, co vraždí manželky a neodpustitelně znečišťují koberce?) Režisér Martin Dominik Polínek ve své dramatizaci pro Malou scénu ZUŠ Zlín zachoval základní dějová fakta a střet moderní materialistické americké rodiny, která se nastěhuje na anglický zámek, s konvencemi duchovní staré dobré Anglie. Základ vzal jako záminku k tomu, aby rozvíjel estetiku, která ho baví. (Poprvé jsme ji sledovali v Muzicoolu, který zlínští přivezli do Kojetína v roce 2012, nebo ve Večeru pro Edgara v roce 2017.) Tedy budování tajemné atmosféry, stavění obrazů temnoty až magické prostřednictvím stylizovaného pohybu herců či prostě z jejich těl. Emocionální účinek temných světů zvyšuje obvykle autorskou hudbou, tentokrát Martina Mráze. Dalším vkladem Martina Dominika Polínka do Strašidla cantervillského jsou také písňové pasáže, jež neposunují děj jako v muzikálu, spíše vyjevují vnitřní stavy postav. Výraznou roli hrají tzv. Hrůzyzpěváčci, kteří s vizáží postaviček Tima Burtona dělají drobné přestavby a kouzla. A zábavně působí obsazení otce a syna Otisových jedním představitelem… Studenti hrají své postavy s radostí a temperamentem, jen by to chtělo sjednotit styl. A bylo by třeba vymyslet „proč“ – protože tady jde opět o okouzlení čistou duchařinou, bez výraznějšího sdělení. Ale setkání s divadelním světem temnoty podle Polínka bývá vždy zážitek. Letos tomu bylo nejinak.  

Co teď s námi bude? v Litovli, kde mají svého autora

Autorské divadlo zastupoval na Divadelním Kojetíně také Spurníkův ochotnický soubor Sokola Litovel. Dlouholetý autor Michal Schmalz ve spolupráci se svým režijním kolegou Pavlem Soldánem připravil komedii Co s námi teď bude? Cituji kolegu Vladimíra Fekara: „Hybridní tvar, který je jakousi zdlouhavou konverzační komedií bez výrazných dějových a situačních zvratů, sleduje příběh svatebčanů, kteří se ocitnou na svatbě podivného páru, chronického sebevraha a chronické zachránkyně nevinných mužů, policejní vyjednavačky, kterou zachránění muži přivedou opakovaně do chomoutu. Komedie plná absurdních zvratů, v níž se například vyjeví tetička šlapka a strýček stárnoucí rocker nakonec jako rodiče ženicha, který musel celý život strávit v děcáku, v níž se více než ženich a nevěsta, kteří mají být na svatbě oddáni, řeší podivná dvojice dvou pochybných celebrit Marcela a Vivien, jimiž jsou všichni hosté patrně posedlejší než vlastními zpackanými životy, má možná i při své nepravděpodobnosti a vykloubenosti možnost být jakousi absurdní hříčkou, je však, přiznejme si, poněkud neohrabaně konstruován a mnohdy působí jako ryzí autorský konstrukt, který v závěru posílí i to, že mediální sňatek celebrit Marcela a Vivien byl zařízen hospitalizovanými pacienty psychiatrie…“ Chytrý nápad jako vystřižený z mystifikačního filmu Vrtěti psem, ovšem komediálně pojednaný, převedený do světa celebrit a jejich fanoušků. Děj nakonec obsahuje tři samy o sobě slibné linie, které však byly znepřehledněny drobnými motivy a planými dialogy, jimž by prospěla ostrá tužka – a inscenaci samotné větší dynamika. Jak autor, tak režisér v komedii hrají (Michal Schmalz Mrňu, Pavel Soldán fotografa Vidíma) a absence pohledu zvnějšku je patrná. Nesporné pozitivum představuje autorská hudba. „Na takový divadelní koncert s pár úsečnými stand upy všech členů souboru bychom třeba i rádi vyrazili,“ dodává Vladimír Fekar, „protože tahle litovelská parta je veskrze sympatická.“

Divadlo Václav Václavov na svém Velkém vandru

Po regionálním tématu sáhl režijní tandem Josef König a Vladimíra Manďáková v Divadle Václav Václavov – a měl mimořádně šťastnou ruku. Václavov je součástí Zábřeha, města, v němž se narodil a jež opustil pábitelský polárník Jan Eskymo Welzl. A stal se hlavní postavou a hybatelem titulu Velký vandr aneb Podivuhodní skutkové hanáckého zámečníka na zlatém severu Miloše Pospíšila, který byl uveden poprvé v Divadle na provázku v roce 1976 (a v obnovené premiéře 1994), v režii Petera Scherhaufera a s Jiřím Pechou v hlavní roli. Václavovská inscenační verze Velkého vandru je velmi kreativní ve výtvarné stránce. Ocenění hodné je zvolené scénografické řešení – chodník do písmene „L“, jenž umožňuje rychlé přesuny a zároveň podporuje iluzi cestování hlavního hrdiny. „Podobně je zajímavé i kostýmování herců,“ napsal porotní kolega Jaroslav Kodeš, „kdy základem většiny pánských kostýmů jsou pruhovaná modro-bílá námořnická trika nebo jednodílné pánské plavky, které tak volně evokují námořní cestování, s významovým akcentem na pánské suspenzory, upozorňující na patriarchální vnímání světa doby Wenzlovy i jeho samotného.“ Podobně hravě pojednané jsou i rekvizity, kolovrat osudu (a zároveň perpéto mobile) na sáňkách, policejní stůl z bubnu, mikrofon z čajového sítka… Škoda jen, že se ona hravost nepromítla více do tempa a hereckých výkonů. Václavovští jsou velmi pietní v přístupu k látce, poctivě plní, co scénář nabízí a co mají narežírováno, ale chybí kreativní nadstavba. Jednou z výjimek je představitel Welzla. Opět slovy Jaroslava Kodeše: „Martin Juránek tvoří ústřední postavu jednak z podstaty své fyziognomie, jednak z dovedností hereckého řemesla. Je autentický, svérázný, pábitelský a až buransky sebevědomý. A má pro své chování a jednání argument, že se nechce dát zotročit, že chce zůstat svobodný i za cenu opětného opuštění jeho rodné země. A to je zřejmě i hlavní myšlenka celé hry. Tenhle argument musel hodně rezonovat v době vzniku inscenace v onom roce 1976. Dnes inscenace nevyznívá tak apelativně, spíše se jedná o jakési připomenutí slavného rodáka, který se zřejmě stal inspirací i pro v dnešní době daleko známějšího Járu Cimrmana, po kterém ovšem nebyla ještě pojmenována planetka 15425 24. září 1998 astronomem Petrem Pravcem.“ Navzdory zmíněným vadám na kráse se v inscenaci dostali václavovští ve svém dlouhodobém divadelním snažení nejdále – a proto byl Velký vandr aneb Podivuhodní skutkové hanáckého zámečníka na zlatém severu Divadla Václav Václavov doporučen do programu Divadelního Pikniku v Mostě.

Olga brněnského Dialogu aneb Nejen Havlová byla manželka

Faktografická zpráva o životě a díle Olgy Havlové… pardon, Scheinpflugové… („A není to jedno? Stejně málokdo pozná rozdíl!“) … ne, fakt to byla Scheinpflugová…  Spisovatelka, básnířka, dramatička, herečka a silná žena, o níž se obecně mluví maximálně jako o „manželce Karla Čapka“. V brněnském souboru Dialog tři ženy herečky a muž režisér. Genderová otázka trochu jinak. („Olga se nestarala o děti, protože žádné neměla. Kdyby je měla, tak by se o ně starala. Takže hypoteticky byla i ona obětí genderového stereotypu matky pečovatelky.“) A výpověď o tom, jak se vše zjednodušuje. Jak se ztrácí podstata věci. V čase. Ale i kvůli naší lenosti, neochotě či neschopnosti poznávat, vnímat svět a informace o něm komplexně. Množství klišé, jež jsou nahrazována ještě většími, trapnějšími, vyprázdněnějšími. Nakonec být jako osobnost zúžen na něčí manželku, zdaleka není to nejhorší. (mrk mrk, dámy) I když by si to feministky rády myslely. (mrk mrk mrk, pánové)

Období Olžina života převedená do stylizovaných výstupů. Přednáška v univerzitní aule, kde bojují o pozornost docentky doktorandka a studentka. (A holky si to fakt dávají.) Do talk show, v níž je představení básnické sbírky rychle transformováno do bulvarizace Olžina osobního život („A proč si vás Karel ještě nevzal?“). Vztah s Karlem Čapkem jako osobní zpověď „nanynky“ Olgy, reagující na Čapkovou hlavou strojově odříkané útržky z korespondence (včetně nejdůležitějšího dovětku – „Listy Olze: Korespondence z let 1920-1938. Praha, 1971“). Válečné období přes proměnu doktorandky v Hitlera. (Hle, další monstrum!) A módní přehlídku doporučující apartní modely vhodné při úprku do krytu. („Jedině deštník, dámy! Ochrání před deštěm i šplíchanci krve!“). A závěr života – nedělní chvilka poezie, v níž sice nezazní jediný verš, ale rvou se tam tlumočnice do znakového jazyka. Hra s formou – hra s tématem. Sled výstupů, jeden zábavnější než druhý, blíže ke konci mrazivější, se sebeironickou tečkou.

Hráno na jevišti s diváky. Bitevní pole vymezené kostýmy, jež postupně definují různé podoby jedné až tří žen a dopovídají, co má být sděleno. („To si děláte trapný anální humor?“)

Sami tvůrci nazývají svůj tvar „femini skeč“ (óóóóó), při debatě zaznívaly termíny jako „intelektuální stand up pro tři herečky“ (ááááááách) či „kabaret, pravda, bez písní“ (hmmmm)…

Odposlechnuto: odrazovým můstkem byl nákup knihy o životě Olgy Scheinpflugové v Levných knihách za 35,- Kč. Režisér, který zaujatě hovoří o tématu a metodě, herečky, které shovívavě naslouchají a dělají si poznámky. 

Čistokrevný kabaret. (Na letošní přehlídce podruhé.) Nadsázka.  (Zrůdy jsou samozřejmě všichni. I Karel Čapek, který bojoval proti ženám prostě tím, že byl muž.)  Vynikající osobnostní herecké výkony tří dam.  Michaelo Bystrá Radvanová, Zdeňko Štreitová Tichá, Ivano Hlaváčová (bez určení pořadí) – DÍKY! Scenáristo a režisére Mirku Janíku – DÍKY, DÍKY! Nominace inscenace Olga (DS Dialog Brno) do programu Divadelního Pikniku v Mostě. (dlouhotrvající potlesk)

Monsters Number… už nevím, neboli Zaklínač ze Zlína

Zlínské Volné divadlo si pohrává ve své inscenaci s novelou známého autora fantasy literatury Andrzeje Sapkowského Zaklínač. Formou fyzického divadla pojednává první z příběhů knihy Poslední přání, o strize z incestu zrozené a její „záchraně“ zaklínačem Geraltem z Rivie. Téma prolínající se několika inscenacemi letošního Divadelního Kojetína verbalizováno – „Kdo je vlastně zrůda?“ Jinak slov moc není… V dlouhém úvodu se hledá, kdo byly nebo jsou zrůdy současného světa – pro někoho nevěrníci, pro jiného gayové a lesby. (Podle Sapkowského žádná z bytostí – neboť vše, co dělá, vyplývá z její přirozenosti.) Mladí tvůrci pod vedením Patrika Francla tak trochu zkoušejí, co divák vydrží (ouvertura v podobě tematické a krásné, ale předlouhé polské písně; delší výstupy odehrávající se v čisté tmě…). Hra s formou – kromě divadla až rituálního máme sledovat audioknihu, dabing polského filmu, PC hru, pohybové divadlo. A některým obrazům nelze upřít působivost (incest přes hru s pampeliškou, porod, celé království držící Strigu v truhle při domlouvání její likvidace…). Ne pro všechny je představení sdělné, nejlépe se chytají ti, kteří Zaklínače znají, ať už z knihy či ze seriálu. Také ne všichni jsou ochotni na způsob komunikace Volného divadla přistoupit. Představení je tak hluboce vážné, až tu a tam vzbuzuje smích. Takže spíš než o vnímání příběhu a porozumění tématu jde nakonec o zážitek z fyzického divadla jako takového. A jako má představení pravděpodobně velký význam „dovnitř“ souboru, tak byla rozprava s lektory spíše zaměřena „ven“. Jarda Kodeš nabídl neznalým vhled do literárního světa Zaklínače a možností jeho divadelního převodu. A své příležitosti se chopil také porotní kolega Pavel Hurych – protože zvuk a svícení hrály při dojmu z představení zásadní roli.  

Česká maminka ze Strání, anóbrž Ženušky a maminky – základ státu

Česká maminka z pera otce slavnějšího Adolfa, Richarda Branalda, skutečně není skvostem ani ve svém dobovém veseloherním ranku. Vyšla v roce 1928 jako 555. svazek Švejdova divadelního sborníku v Ústředním divadelním nakladatelství čsl. ochotnictva.  Hru si vybral nováček přehlídky, DS Karla Högera ze Strání pod vedením debutanta Romana Tomáše, který převzal režijní post po Petru Bruštíkovi. Tomu byla vlastní záliba v operetních a lidových titulech (uvedl např. Cikánskou krev Adolfa a Richarda Branaldových či Madlenku z kovárny Oldřicha Sedlmeyera), které nabízejí laskavě naivní pohled na svět a základ pro muzeální způsob ochotničení. Soubor by se zřejmě rád posunul, ale protentokrát ještě především podlehl okouzlení hodnotovým založením a posláním hry, bez nalezení adekvátních prostředků, ospravedlňujících uvedení kusu. Poslání praví – buď hodný na své rodiče a život se ti za to odmění; máš-li někoho rád, jsi povinen býti k němu upřímným; i z básníka se dá vychovat schopný řezník; a býti ženuškou synáčka amerikánské maminky jest to pravé štěstíčko. Inscenace je ušlechtile učesaná a ve své dvouhodinové stopáži nevzrušivá. „Branald situoval hru do jižních Čech do vísky dojezdem nedaleko Prahy. Pietně chovají se inscenátoři k textu a jižní Čechy zachovávají,“ píše Vladimír Fekar. „Půdorys scény podle návrhu v textu obsaženém též je také takřka věrný. Jazyk zachovávají s koncovkami anachronickými, kulisy podtrhují onen muzeální přístup. Výběrem swingové a vážné symfonické hudby a částečně i stylem herectví pokouší se napodobit herectví prvorepublikové. Oživit archivy zaprášenou Českou maminku se bohužel příliš nepodařilo, zůstala archaicky strnulá, sentimentálně pomalá, málo komediální, málo živá.“ Kromě absence jednání a situací nepomáhají permanentně zapnuté mikroporty, jimiž jsou obdařeni všichni účinkující (podle tvůrců nutnost v jejich nově opraveném kulturním domě, jehož akustika je nevlídná). Přesto bylo setkání s tvůrci ze Strání milé. Snad jim v dalším konání pomůže základní divadelní abeceda, probraná při rozpravě. A osobně se těším na jejich další počin.

Houbičky, na kterých frčí celá strana v ostravské Staré aréně

Autor a režisér Ladislav Vrchovský přispěl do programu Divadelního Kojetína svým nejnovějším kusem o projevech a následcích komunistického teroru. Houbová polévka Naděždy K. Krupské, nazkoušená pod hlavičkou Staré arény Ostrava, představuje v abstraktním prostoru ala S vyloučením veřejnosti tři postavy, Lenina, Krupskou a Stalina, kteří dřímají na palandách a budí se v okamžiku, kdy si na ně někdo z živých vzpomene. Ve vedlejším prostoru sledujeme Stalinovu dceru Světlanu, která líčí svůj život s „pápočkou“ a to, co přináší (jestli jde o retro nebo současnost, nevíme). A k tomu zpěvák a zpěvačka, přítomní jevištnímu dění, komentují mezi obrazy viděné např. coby personifikovaný srp, hvězda či kladivo, při čemž jejich zpěv (na hudbu Edvarda Schiffauera) doprovázejí promítané otřesné snímky z ruské revoluce, gulagů, odvrácené strany budování Svazu…  V rámci thrillerové zápletky se Krupská představuje jako mozek revoluce, z jejíž houbové polévky braly a berou živiny všechny diktátorské osobnosti 20. století i současnosti. Lenina bolí hlava a Stalin neopouští svou bohorovnost a potměšilostí probleskující krutost. Inscenace je velmi apelativní, celkové poslání jasné, pokulhává způsob vyprávění, mrzí nekonkrétnost v základních věcech (z jakého času ústřední trojice promlouvá? Jestliže je po smrti, proč řeší věci, které si zjevně vyřešila už zaživa? Jestliže je naživu, kde se nachází a proč? Vedou dialog nebo nám pouze sdělují historická fakta? A proč může Světlana do jejich prostoru vstupovat? A jsou některé věci humor, nebo jsou myšleny vážně?).  Navíc těžkopádný temporytmus diváky postupně udolává, třebaže tomu, na co se dívá, rozumí a rád by byl zasažen… V této inscenaci vyvrcholil letošní zájem o zrůdy a monstra – v Houbové polévce jsou představeny velmi konkrétně, závěrečný nástup trojice zombie s heslem „Učte se, učte se, učte se!“ do diváků je působivý.  

Pětidenní přehlídka byla výživná ve všech ohledech. V závěru musím zmínit dva fenomény, které jsou na Divadelním Kojetíně pěstovány více než desetiletí a odrážejí jeho genius loci. Prvním je Divadelní Koječák – „nekorektní společensko-kulturně-satiricko-kritický undergroundový bulletin přehlídky Divadelní Kojetín. Časopis, který může být, o čem chcete.“ Kromě podrobných zpráv lektorů o viděném, psaných bezprostředně po besedách s tvůrci, rozhovorů se soubory před a diváky po představeních a jiných seriózně se tvářících zpráv dodává šéfredaktorka Hana Korábová každý den porci někdy černého, někdy ironického, někdy infantilního humoru. Letos vyšla tři čísla během přehlídky, čtvrté v neděli na webu… A v republice ojedinělými a originálními jsou úvody před jednotlivými kusy – chytré a vtipné jarmareční písně „na světlo pro potěchu diváctva vydané“ v podání Hanky Svačinové a Milana Zahradníka za doprovodu tahací harmoniky.

Lektorský sbor nebyl vždy v dokonalé shodě. Což bylo dobře, protože tu a tam to jiskřilo. A hlavně při rozpravách se dařilo pojmenovávat témata a cesty, kudy by se mohl ten který soubor dále vydat, ať už při další práci na konkrétní inscenaci nebo v dalším směřování. Kromě monster, genderové 3 v 1 (ženy, ženušky a maminky) a piety vůči předlohám jsme nenašli o letošním Divadelním Kojetínu konkrétní jednotící téma. V našich myslích se jím nakonec stalo hledání divadelníků, které je velmi poctivé a zároveň různorodé ve svých formách a projevech.

Těším se, až za rok zazní z úst Milana Zahradníka „Vypněte si aparáty mobilní, ať nenastane ňáká situaca debilní“. Do Kojetína stojí za to se vracet. Díky.  

Divadelní Kojetín 2025 – výsledky

Čestná uznání

Vlastimilu Peškovi za předlohu inscenace Převýborná historie o benátském kupci Ořechovského divadla

Kateřině Chmelové za roli Porcie v Převýborné historii o benátském kupci Ořechovského divadla

Vendule Kubešo za roli Nerissy v Převýborné historii o benátském kupci Ořechovského divadla

Karlu Hegnerovi za role Opovědníka, kupce Antonia a hraběte Steinera v Převýborné historii o benátském kupci Ořechovského divadla

Michalu Schmalzovi za hudbu k inscenaci Co s námi teď bude? Spurníkova OS Sokola Litovel

Martinu Dominiku Polínkovi za režii inscenace Strašidlo cantervillské Malé scény ZUŠ Zlín

Jakubu Špaňhelovi za roli Sira Simona de Canterville v představení Strašidlo cantervillské Malé scény ZUŠ Zlín

Ivě Kevešové Stáncové za roli Karolíny v inscenaci Co s námi teď bude? Spurníkova OS Sokola Litovel

Pavlu Soldánovi za roli Vidíma v inscenaci Co s námi teď bude? Spurníkova OS Sokola Litovel

Veronice Pospíšilové za roli Alžběty alias Cigaret Eny v inscenaci Velký vandr Divadla Václav Václavov

Divadlu Václav Václavov za volbu regionálního tématu v inscenaci Velký vandr

Volnému divadlu Zlín za jevištní koncept inscenace Zaklínač

Miloslavu Záleskému za roli Jaromíra Másla v inscenaci Česká maminka DS Karla Högera Strání

Ladislavu Vrchovskému za pokus o vhled do dějin teroru v inscenaci Houbová polévka Naděždy K. Krupské Staré arény Ostrava

Jitce Borovičkové za roli Krupské v inscenaci Houbová polévka Naděždy K. Krupské Staré arény Ostrava

Ceny

Sáře Kaniokové za roli Gigi v představení Sbohem, zůstávám! DS Osvětové besedy Velká Bystřice

Josefu Königovi a Vladimíře Manďákové za výtvarné řešení inscenace Velký vandr Divadla Václav Václavov

Martinu Juránkovi za roli Jana Welzla v inscenaci Velký vandr Divadla Václav Václavov

Miroslavu Janíkovi za režii inscenace Olga DS Dialog Brno

Michaele Bystré Radvanové za herecký výkon v inscenaci Olga DS Dialog Brno

Zdeňce Štreitové Tiché za herecký výkon v inscenaci Olga DS Dialog Brno

Ivaně Hlaváčové za herecký výkon v inscenaci Olga DS Dialog Brno

Divadelnímu spolku Dialog Brno za inscenaci Olga

Nominace do programu Divadelního Pikniku v Mostě

DS Dialog Brno – Olga, režie Miroslav Janík

Doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě

Divadlo Václav Václavov – Velký vandr aneb Podivuhodní skutkové hanáckého zámečníka na zlatém severu, režie Josef König a Vladimíra Manďáková

Cena Divadelního Koječáka

DS Dialog Brno – Olga, režie Miroslav Janík