Divadlení divadelně perspektivní

Jednadvacátý ročník Lounského divadlení pod hlavičkou Rádobydivadla Klapý a Vrchlického divadla v Lounech proběhl ve dnech 6. – 10. března 2025. Krajská přehlídka s postupem na Divadelní Piknik Most byla kromě tradičních úvodních slov organizátorů zahájena také vernisáží výstavy Vlaďky Zborníkové s názvem Bezčasí. Obrazy převážně tajuplných krajin zabydlely kavárnu a horní foyer divadla a pomohly dotvořit útulnou a přátelskou atmosféru přehlídky.

DS Klas Klášterec nad Ohří: Kuchyně

Pozorování jedné (ne)obyčejnosti

Prvním představením letošního ročníku přehlídky byla adaptace norsko-švédské filmové tragikomedie Povídky z kuchyně (2003) v režii Václava Poldy. Inscenace Kuchyně souboru DS KLAS Klášterec nad Ohří je předloze věrná a dělá vše pro to, aby překonala veškeré její nástrahy. Polda je v práci s textem zkušený, ale zde mu tvůrci filmu Bent Hamer a Jörgen Bergmark připravili narativem komplikovaný a mnohovrstevnatý příběh, který se jim ve specifickém temporytmu daří převyprávět díky filmovým prostředkům. Střih, fokus na detail a severem zavátá atmosféra, která zvídavě udržuje pozornost.

Na pozadí absurdního výzkumu – od optimalizace práce žen v domácnosti se obchodní zadání přesouvá k pozorování starých mládenců – se odkrývá příběh o samotě a (staro)novém přátelství. Příběh o tom, co kdo ztratil a co nachází. Inscenace i samotná předloha zápasí s jistou disproporčností. Většina času je věnována expozici a „pozorování ničeho“, přičemž to dějově nejzásadnější se odehrává zhruba v poslední třetině. Ono „pozorování ničeho“ však nastavuje důležitou rovinu, v níž se zkoumá obyčejnost a připravuje se půda všemu, co má náhle vystoupat na povrch. Inscenace by potřebovala podpořit a konkretizovat jednání – bod(y) zlomu v situacích a rozhodování postav musí přebít jistou metaforičnost vyprávění. Obzvlášť v tempu, které je neměnné. Dynamika vztahů se proměňuje pozvolna a jakoby samozřejmě (což není!), tok věcí se nenarušuje, nevzniká kontrast. A ke všemu je předvařeno – jen precizněji servírovat, aby bylo jasné, co je příloha a co hlavní chod. Místy si ani nepomáhá prostředky – někde se drží realismu a jinde se snaží komunikovat divadelním znakem.

Nicméně, i přes dílčí nešvary a částečnou nejasnost motivací je nutno zdůraznit, že se jedná o křehkou inscenaci, která se diváka dokáže dotknout tím nejvíce lidským způsobem. Leitmotiv Isaka a jeho koně Oskara spolu s přátelsky žárlivým a nakonec smířlivým trojúhelníkem Isak-Grant-Folke vnímám jako vrchol inscenace. Stejně tak herecký výkon Jana Miloty (Isak), který představuje výsostné „bytí na jevišti“, a to i v případě, kdy nejedná textem. Klášterecká Kuchyně je sondou do osamělé bolavé duše, která i přes temnou minulost dokáže odpustit nebo (se) obětovat.

Žoviální Reciprocita LDO ZUŠ Louny: Cukrárna Myriam

Vstup do divadelní puberty

Druhý den přehlídky zahájila ZUŠ Louny s jedním ze svých souborů – Žoviální reciprocitou, a to tentokrát nepostupově. Volba textu Ivana Klímy Cukrárna Myriam byla odvážná a je záhodno zmínit, že inscenace zvládla udržet téma, a že nelehkou látku mladí (a převážně nezkušení) herci ustáli se ctí. Navíc zde na postupy dramatické výchovy nelze úplně aplikovat parametry zpětné vazby, kterou dostávaly dospělé soubory. Cukrárna Myriam je absurdně laděnou satirou, která se mj. provokativně táže, kdo je a není pro společnost ještě užitečný a rozehrává rádoby tragický boj o spravedlnost. Marně. Systém vždy zvítězí nad jedincem.

Nelehký text, který nenabízí příliš možností a je nutné jej co nejtrefněji vyjevit, se souboru podařilo adekvátně seškrtat a co víc, překlenul jej do pomyslné divadelní puberty. Soubor si Klímu vybral sám, aby si zkusil pevný dramatický text, hrát v charakterech, zakoušet a držet žánr, a to vše v kolektivní režii. Tímto krokem se tak obrodil v uskupení, které si může dovolit pracovat ryze divadelními způsoby. O to pečlivěji se ale musí starat o souborovou dramaturgii, neboť je nasnadě, aby si vybíral texty sobě bližší (věkově i tematicky), na kterých se bude dále učit divadelním základům a dovednostem, kouzlu interpretace. A kde bude drzejší, jevištně energičtější a suverénnější i z hlediska postav a příběhu.

Divadelní studio D3 Karlovy Vary: Tótovi

Perfekcionismus více na papíře, méně na divadle

Tótovi (též uváděno pod názvem Rodina Tótů) je hra maďarského dramatika Istvána Örkényho, mj. autora často skloňované Kočičí hry. Příběh téhle rodinky vznikl už v roce 1956 a je to na něm bohužel znát. Je jazykově zastaralý, dějově přímočarý a (dnes) už nikterak šokující. Ukrývá v sobě ale potenciál panoptikální rodinky, která se v domnění, že zachraňuje a zlepšuje pozici svého syna ve válce, nechává šikanovat a omezovat nervově pochroumaným majorem. Majorem, kterého sem do horské vesničky poslal sám syn. Majorem, který je komickou figurou i zcela zásadní „hrozbou“, pokud neuposlechnou jeho výmyslů. Celá věc by měla oscilovat mezi absurdním dramatem a groteskou s jemným přesahem. A to se zde daří především v postavě dcery Ágiky, kterou famózně ztvárňuje Nikol Kostadinovová.

Tvůrčí tým manželů Richterových vyložil látku tak precizně a pregnantně, že ji částečně zbavil oné podivně oscilující životnosti. Něčeho, co bude komicky i tragicky artistní, a ne systémově perfektní. Inscenace je neúměrně dlouhá, chceme-li grotesku, a „adekvátně“ dlouhá, chceme-li líbezně vyslovovanou komedii. Text je vzatý, učebnicově vyložený a poslaný na jeviště s minimem zásahů a nepříliš velkou snahou cokoliv názorově narušit. Hrají se jednotlivé stavy postav a nehraje se proces. Vytrácí se průběžné jednání, představují se přesně narežírované a definitivně ohraničené dialogy, etudy a situace; šustí to papírem. A přitom, zvládá-li herecký soubor takto propracovaný mechanismus, je zaděláno na velice slibnou zábavu. Herecký potenciál je viditelný a látka koncepčně nablýskaná. Pozornost by ale měly ještě více dostat vztahy a vzájemné vazby, které budou vznikat zcela zásadní optikou „tady a teď“. Zkrátka: méně nezdravé úcty k předloze a hercům větší jevištní volnost.

Divadlo KOMA Praha: Antiheroes

„Sebevražedný oddíl“ („The Suicide Squad“)

Michal Šesták, oslovený Divadlem KOMA, přichází s ambiciózním konceptem, v němž se na jevišti sejdou hrdinové, jakými jsou a nejsou Richard III., Titus Andronicus, Lady Macbeth a Ofélie. Čtveřice shakespearovských postav má zahájit scénickou studii charakterů, onálepkovanou motivem antihrdinství. To je námět a pozice vskutku výtečná, ale bohužel se ji úplně nedaří naplnit. Má-li se jednat o scénickou studii charakterů, chce se vidět názor, zkoumat úhel pohledu na naše Antiheroes. Kde se v nich rodí zlo a jak to s nimi vlastně je – respektive proč to tak je. Obzvlášť, když inscenace začíná hereckou rozcvičkou a vypadá to, že herci budou se svými postavami polemizovat, budou se jimi trápit, budou se jich ptát a budou se jich třeba i zastávat. A když už je máme na jednom jevišti, že se postavy i k sobě budou vztahovat nějakým komentářem. Budou vytvářet paralelní světy a podléhat nelítostnému výzkumu a nastavování zrcadla jeden druhému.

Namísto studie však dostáváme jakousi přehledovou ročenku shakespearovských (anti)hrdinů. Nevyužívá se možný antagonismus, každá postava je uvězněna ve svém světě hry, aby znovu odvyprávěla svůj osud. Zas a znovu získáváme medailonek Richardova tyranského pádu bez možnosti vykoupení. Tragický osud Tita Andronica, který je dohnán ke krvavé pomstě a stává se tak morálně problematickým. Medailonek chladné manipulátorky a posléze psychicky zlomené ženy – Lady Macbeth. A Ofélie? Co ta tu mezi antihrdiny vlastně dělá? Nejedná aktivně, neexistuje u ní šedá zóna, je to pasivní oběť okolností, vyvláčena patriarchátem k emocionální destrukci. Antihrdinsky tu bojuje především premisa a tvar, kde jsme získali náboje do bazuky, ale střílet budeme jenom revolverem.

Avšak! I přes tento nevyužitý potenciál má inscenace současný vizuál a láká hereckými výkony, které jsou látce i konceptu plně odevzdané. Kladem inscenace je také porozumění shakespearovským tragédiím. Šesták ví, jaké pasáže z her vycizelovat a kdy je použít. Srozumitelně převypráví čtyři osudy, jejichž světy se prolínají skrze společné jmenovatele, jakými mohou být osudové zlo, šílenství, emoce, ambice a vnitřní konflikt. A jistě bychom na tomto přístupu našli i další plusové body, protože i přes to všechno „nepoužité“ komunikuje moderním jazykem, který se nebojí zakoušet divadlo jinak.

Divadelní klub Jirásek Česká Lípa: Matka Kuráž

Divadlo, které patří hercům aneb O dvou přístupech, kde vyhrávají oba dva a přitom ani jeden

Stálice Lounského divadlení DK Jirásek z České Lípy přivezl na své kovově chladné káře svou Matku Kuráž. A když píšu „svou“, myslím tím opravdu jejich. Režisér Václav Klapka se rozhodl vyprávět Brechta po svém, a tak Jirásci hrají silný emotivní příběh o válce a o rodině ve válce. To je přístup absolutně legitimní a – jak dokazuje divácký standing ovation – vysoce účinný. Tohle divadlo skutečně patří hercům, protože se nejedná jen o další z řady nadstandardních výkonů souboru, které jsou již letitou tradicí. Má to svou poctivostí a odevzdaností vybojováno ještě něco navrch. Souhra všech zvolených složek slouží jedinému – udělat velkolepé divadlo, které zasáhne. A ona to ta původní hudba Vladimíra Lee Šolína dokáže. A kdyby náhodou ne, stojí zde s nastoupeným plukem představitelka titulní hrdinky Dita Krčmářová ve své nejlepší herecké formě. O úspěchu svědčí i počet udělených cen. Největší cenou jsou ale divácké ohlasy, které v pochvalném apelu neberou konce. A opět: právem.

Každá mince má však dvě strany – to ví i Matka Kuráž. Proto polemika: „Brecht nebrechtí“. On tenhle teoretik i praktik divadla někde vyleze i přes to, že jej berete po svém a že vás to jeho epické divadlo vlastně až tolik nebere. A to je v pořádku. Hrát v dnešní době Brechta by mohla být pěkná nuda. Jenže Brecht má názor. Dostává se tak do kontrapunktu s inscenací, která čerpá z textu, jenž je typickou ukázkou brechtovského smýšlení. Divadlo pro něho není jen zábavou, ale má být nástrojem společenské změny. Měli bychom přemýšlet o společenských mechanismech, které vedou k válce. Je to kritika její nekonečnosti, kritika kapitalismu. Protože válka životy sice ničí, ale současně a paradoxně válka živí. Proto vykládá svou Kuráž jako „antihrdinku“, která se pohybuje na pomezí matky samoživitelky, silné ženské hrdinky a archetypu obchodnice, která musí přežít. Matka Kuráž je válka a její děti jsou postoje k válce. A jak říká kapesní příručka epického divadla: divák s ní nemá soucítit. Má přemýšlet, analyzovat její jednání, aby si pak sám rozhodl, jestli je její pragmatismus nutností nebo selháním. Brecht jedná minimalisticky, netlačí nás emočně do kouta, aby z nás dostal přitakání hrůzám a tomu, co už víme. Úprava mj. výrazně oslabuje některé zásadní motivy postav (Kuráž, Kuchař, Yvette) a vzniknuvší díry zaplňuje jinou tematickou linkou, opět emotivní. Brechtův odstup zkrátka neexistuje.

A tak se může stát, že již nepůjde o kritiku války či názor na její působení, ale jenom o další bolestnou zprávu o válce. Ale i emoce může vést ke změně – a bude v nás silněji rezonovat. Jen už to tak úplně není Brecht. A proč bychom si ho tedy vybírali, když ho vůbec nepotřebujeme. Autoři takové velikosti se totiž bohužel vždycky trochu „ozvou“. A právě tyto úvahy mají poukazovat pouze na to, jak se ozvou a co s tím. A jestli vůbec něco. Neříkají, co je špatně a co dobře. Interpretativně i fakticky se zamýšlejí. A na tomto válečném poli, zřejmě a možná, nebude ani vítězů, ani poražených.

Ochotnický spolek ŽUMPA Nučice: Srdeční slabost

A tenhle znáš? V nemocnici leží…

Mel Calman byl autor komiksů, skečů a karikatur. A to pro plátky jako The Times, The Guardian, The Sunday Telegraph a jim podobné. Byl to minimalista, který zemřel na srdeční záchvat. A taková je i jeho hra, minimalistická a se srdeční slabostí, kterou za něj dopsala „družka jeho života“ Deborah Moggach. V téhle banální a rozvinuté anekdotě se nám dohadují orgány pacienta Henryho – Srdce, Mozek, Žaludek a Penis. A co se asi stane, když se „sejdou“? Moderní moralitka, vtípek zneužívající funkčních stereotypů. Měli bychom na sebe dávat pozor, poslouchat svoje staré tělo a vůbec: naslouchat svému srdci. Protože bývalá manželka je bývalá z nějakého důvodu. Logicky.

Text je neúměrně dlouhý tomu, co říká a co by mohlo být jeho „tématem“. Současně si ale naštěstí nehraje na nic, čím není. Ačkoliv se děj posouvá, často to vypadá, že to nikam nesměřuje. Nebude tedy ani překvapením, že se předloha dříve či později sama vyčerpá a zůstane líbivě viset ve vzduchu.

Inscenace Ochotnického spolku Žumpa má však veliké štěstí. S civilně střídmou režií, s výtečnou chemií a hereckými výkony čtyř hlavních představitelů to dokáže urvat. Ne vždycky a na celé ploše, ale dokáže. Souboru se daří nedělat z této hříčky podbízivou a přisprostlou zábavičku, ale vkusně vtipnou podívanou. Dokáže vydržet všechny nesnáze textu, protože se na věc jde poctivě a chytře. Proaktivně. Stává se (ne)obyčejně hezkým a jednoduchým (v nepejorativním slova smyslu) zástupcem žánru.

A ačkoliv mi moje srdce říká: „Dobrý, už to nech bejt, je to pěkný,“ mozek mě trápí úvahami nad tím, jestli by nešlo více pracovat s mizanscénou. Vše se totiž odehrává v jednom plánu s placatě vyskládanými postelemi. Těch by mohlo i nemuselo být méně, mohly by se nápaditěji využívat a mohlo by se více pracovat s hierarchií či pozicemi orgánů. Inscenace totiž nejlépe funguje v místech, kdy se nespoléhá na svůj rádoby konverzační charakter, ale rozehrává se do a po prostoru. Čím více orgány kmitají, tím více je jasné, že se v těle a s tělem něco děje, na něco se reaguje, podporuje se situace a buduje napětí. Udržuje se také snáz temporytmus, který je třeba hned v úvodu hry nastaven skvěle. Čím více se hraje (nehledě na to, kolik se toho říká), tím více to šlape a více se vyjevuje možnost vhodné nekorektnosti nebo až montypythonovské provokace, po níž by se dalo také volat.

Všechny inscenace ukázaly soubory v nejlepším možném světle, odhalily jejich tvůrčí zájmy, rezonovaly publikem a bylo díky jejich inscenační práci o čem přemýšlet. Letošní ročník byl tedy perspektivní, neboť každý soubor přivezl dobré divadlo a více či méně problematickou předlohu, nad kterou jsme mohli lektorsky i divácky diskutovat. Zpětnou vazbou jsme se snažili být nejen nápomocní, ale také polemizující s látkou či tvarem, neboť naší úlohou bylo mj. kultivovat auditorium, kriticky o věcech uvažovat a posouvat se v divadelním vnímání a cítění dál. Lektorský sbor ve složení Jaromír Hruška, Lukáš Křížek a Jana Stejskalová byl po celou dobu přehlídky ve shodě a o čestných uznáních, cenách a doporučeních rozhodl jednomyslně.

Čestná uznání

DS KLAS Klášterec nad Ohří za scénografické řešení inscenace Kuchyně

Václavovi Poldovi za dramaturgickou volbu a adaptaci předlohy Povídky z kuchyně

Michalovi Šestákovi za koncept inscenace Antiheroes

Zvláštní cena poroty

Souboru Žoviální reciprocita (ZUŠ Louny) za volbu předlohy inscenace Cukrárna Myriam

Ceny

Janu Milotovi za herecký výkon v roli Isaka v inscenaci Kuchyně

Ditě Krčmářové za herecký výkon v roli Matky Kuráže v inscenaci Matka Kuráž

Nikol Kostadinovové za herecký výkon v roli Ágiky v inscenaci Tótovi

Divadlu KOMA za herecký přístup v inscenaci Antiheroes

DK Jirásek za scénograficko-režijní řešení inscenace Matka Kuráž

Vladimíru Lee Šolínovi za původní hudbu k inscenaci Matka Kuráž

DK Jirásek za hereckou souhru v inscenaci Matka Kuráž

Ochotnickému spolku Žumpa Nučice za organicky orgánovou souhru v inscenaci Srdeční slabost

Cena diváka

Ochotnickému spolku Žumpa Nučice za inscenaci Srdeční slabost

Cena ředitele Vrchlického divadla

Vlaďce Zborníkové za výtvarný ráz Lounského divadlení, milou tvář a věrnost divadlu

Doporučení do programu Divadelního Pikniku Most 2025

(v abecedním pořadí)

DS KLAS Klášterec nad Ohří za inscenaci Kuchyně

DK Jirásek Česká Lípa za inscenaci Matka Kuráž (viz též titulní foto z archivu přehlídky_pozn.red.)

Ochotnickému spolku Žumpa Nučice za inscenaci Srdeční slabost