Milá Maruško,
na redakční a hronovsko-organizační “porádky” s Tebou jsem se vždycky těšila. Mimořádně mě bavilo, jak krásně jsi na nich “zlobila” (obzvláště pana šéfredaktora). Vždycky jsem si vážila Tvé přímosti a upřímnosti a obdivovala Tvou eleganci a noblesu.
Děkuji Ti za veškerou pomoc, podporu a spoustu času a energie, které jsi věnovala amatérskému divadlu na Hronově, na Popelce, v redakci Amatérské scény a odborné radě. Děkuji i za to soukromé a osobní. Budeš mi chybět.
Jediné, co mi teď dokáže vykouzlit úsměv na tváři, je představa, jak jim tam nahoře hned po příchodu uděláš inspekci, přesně a trefně pojmenuješ, co nefunguje a hned vymyslíš řešení. Pak si dáš kávu, cigaretu, elegantně si natáhneš nohu na protější židli a přečteš místní tiskoviny.
Měj se tam dobře. Zasloužíš si to.
Simona
Maruško,
bylo mi asi 25, byla jsem takové ucho, jela jsem na Popelku, že budu pracovat s dětskou skupinou. Ty jsi tam byla a mluvila za dětskou skupinu před lektorským sborem. Měla jsem k tobě úctu a respekt. Pak si jeden den přišla a řekla mi:”Dneska to shrneš pro lektorský sbor ty”. Bylo to takové jasné sdělení. Kdyby ses mě bývala zeptala, jestli se mi chce, nebo co si o tom myslím, tak bych měla rychlou odpověď:”Ne, v žádném případě”, ale takhle jsem prostě šla na rozborový seminář a referovala o názorech dětí na představení. Díky, že jsi mě do toho hodila po hlavě. Občas si na Tebe vzpomenu a něco si takhle jasně sama sobě řeknu 
Šla jsem Ti dát před měsícem pusu na programovou radu činohry, že Tě ráda vidím. Teď tu pusu vnímám jako rozloučení. Těšila ses na festival Císařovy nové šaty, tak teď chtě nechtě bude ta akce trochu i pro Tebe.
P.S. Taky jsi mi říkala: “Ty jsi číslo” to ale nevím jestli mám veřejně prozrazovat, protože Tys mě hned prokoukla, ale třeba to nikdo jiný neví…
Vůbec nepochybuju, že jdeš dobře za světlem.
Lenka/Jasanka
