V pondělí 18 listopadu zemřela po těžké nemoci Mgr. Marie Poesová. Rád a často na ni budu vzpomínat.
Je tomu už bezmála 33 let co jsem se s ní seznámil. A kde jinde tomu mohlo být než na Femadu v Libici nad Cidlinou v roce 1992. Neboť Maruška, jako velká divadelnice, a v té době už oceňovaná loutkářka, režisérka, lektorka a porotkyně na regionálních i národních soutěžích, sem přivezla se svými studenty inscenaci „Čas pro muže jménem Gilgameš“. Byla to velmi zajímavá inscenace a pamatuji si na ni nejen já, ale i mé dvě děti, které jsou dodnes schopné ústřední melodii, kterou složil Maruščin muž Miloslav Poes zanotovat. A pamatuji si na toto setkání i proto, že mi Marušku představil můj dlouholetý kamarád Milan Strotzer, který s Maruščiným třeboňským souborem už asi sedm let dramaturgicky spolupracoval. A nějak jsem tehdy i vycítil, že mezi Milanem a Maruškou vzniká něco víc než jen pracovní kontakt.
V roce 1994 se Maruška přestěhovala za Milanem do Nymburka a od té doby jsme se daleko častěji vídali, a to nejen na divadelní bázi. Letní i zimní společné, rodinné dovolené, na to jsme se moc těšili. Krkonoše, rakouský Malnitz – trochu jsme konzervativně tíhli stále na stejná místa. A pak se stal Marušce ošklivý úraz. V Praze na přechodu ji porazilo auto a roztříštilo nohu. Doktoři ji značně pomohli, nicméně následky úrazu si nesla až do dnes. Dovolené jsme si proto museli přizpůsobit, Maruška potřeboval spíše lázeňskou péči, či odpočinek u moře, my se stále ještě snažili o turistikou naplněné volno. A tak se naše rodinné kontakty staly skromnějšími, omezené divadelními přehlídkami. Nejvíce při Popelce v Rakovníku. A na Hlubokou, kde po většinu roku Maruška s Milanem žili, v přírodě mezi nádherně udržovanou zahradou, chloubou to Marušky, jsme občas zavítali. I několik Silvestrů společně oslavili. Děti nám vyrostly, osamostatnily se, narodila se vnoučata. Maruška má staršího syna Tomáše, ten je bezdětný, a od své dcery Kristýnky jednu vnučku, Dorotku. Já s mojí ženou od dětí šest vnoučat. A téma hovorů se proto přirozeně často stočilo, nejen na divadlo, ale i na naše děti a vnoučata a také na školství. Maruška pracovala jako učitelka, inspektorka a jako vedoucí oddělení školství Úřadu městské části Prahy 14.
Vážil jsem si Maruščina až nečekaně přímého tahu na bránu. Obdivoval její energii, pečlivost. Vzdělanost. Dokázala velmi rychle a pregnantně analyzovat a popsat problémy inscenace a v diskuzích o nich byla velmi zdatný protivník. Často kladla dobře cílené otázky, nebála se jít do konfliktu, a každé zaváhání oponenta dokázala využít ve svůj prospěch. Nikdy však nepřekročila míru slušnosti, a i když dokázala na plné čáře, že má pravdu, chytrý tvůrce nemusel pociťovat ponížení. To byla Maruška.
Bude mi chybět, a všem z mého okolí. Je to vždy smutné, když umře člověk. A zvláště pak dobrý člověk. A taková byla Marie Poesová.
