Pestrobarevný kocour

Sezóna krajských postupových přehlídek začala v půlce února v Turnově, kde byla během necelých 72 hodin k vidění hned dvacítka inscenací. Z toho třináct v hlavním, „soutěžním“ programu, sedm představení pak bylo možné navštívit jako součást programu inspirativního či doprovodného. Tempo tak bylo zběsilé a na diváky, včetně lektorského sboru (kterého jsem vedle režisérů Milana Schejbala a Michala Samira byla členkou), kladlo enormní nároky.

Vzhledem k tomu, že Modrý kocour (resp. Žlutomodrý – festival už potřetí jako výraz podpory napadané Ukrajině změnil svou tradiční barvu) je přehlídka s možností postupu jak na Šrámkův Písek, Mladou scénu, i na Divadelní piknik Volyně, nabízí nejenom žánrově skutečně pestré a rozmanité divadlo a z lehké frašky můžete přejít na apelativní performanci, pohybovou grotesku a vzápětí na studentský muzikál; vedle zkušených souborů dlouhodobě cizelujících svou poetiku, jako je např. náchodský D.R.E.D., se objevují taky mladá ZUŠkovská či středoškolská divadla na začátku své tvůrčí cesty, teprve se seznamující s možnostmi a principy divadelního jazyka. U většiny studentských souborů byla patrná a chvályhodná snaha vyjádřit se ke stavu světa, ve kterém žijí, ať už cestou interpretace dramatické předlohy, nebo skrze autorskou výpověď.

Soubor Dnes nepřijdu z Mnichova Hradiště adaptoval sto let starého Adama Stvořitele bratří Čapků, filozofující grotesku o marnosti revolučních pokusů měnit z gruntu svět. Ke hře inscenátoři nepřistupovali jen jako k čítankové klasice, ale se snahou obnažit paralely s dnešní rozdělenou společností. Úprava by přece jen mohla být ještě razantnější, sdělnost a účinnost inscenace pak narážela na prozatím nevelkou divadelní zkušenost souboru.

Vyhroceněji své vidění politicko- společenských problémů traktoval DS Středa z Pardubic ve své dystopické grotesce Velká čepice. Modelová hra vzdáleně inspirovaná Orwellovým 1984 líčí totalitní převrat v blíže nespecifikované zemi, kde jsou obyvatelé rozděleni na „kloboučníky“ a „čepičáře“. Dramatickou konstrukci místy oslabuje výrazný prvek náhody a nezáměrnosti v jednání postav (situace, kdy se jeden z protivládních spiklenců upíše ke spolupráci s tajnou policií proto, aby se vyhnul nákupu nových kalhot s manželkou, podle mě příběh shazuje do polohy černé anekdoty), podle jiných diváckých reakcí je takto naopak zdůrazněna skutečnost, že fatální zásahy totalitních systémů do života jedince se často dějí nepředvídatelně a mimo individuální vůli. Třebaže by inscenace ještě potřebovala vyčistit ve zvolených inscenačních prostředcích, je silná ve schopnosti podat závažné téma energicky, s velkou divadelní nadsázkou, humorem a se smyslem pro dramatickou zkratku.

Jako divadelně, ale i pedagogicky přínosný se jevil projekt Street poezie turnovského souboru TUTU BAZO působícího při místní Základní umělecké škole, kdy z náhodných momentů, obrazů a útržků dialogů, které studenty zaujaly v turnovských ulicích, vznikaly básně a ty pak získávaly scénickou podobu. Tvůrci projevili jak pozorovatelský talent, tak schopnost pozorované povýšit na metaforický obraz či ve střípcích každodennosti odhalit zárodky dramatických situací. Na souboru, který má za sebou už i hronovskou zkušenost, je vidět tvůrčí samostatnost a vyspělost, umí pracovat s jevištní pozorností i dynamikou, dokáží v miniaturní zkratce vystihnout typické či z momentky rozvinout mikropříběh. Podaří-li se inscenaci důsledněji vygradovat, rezignovat na některé banální jevištní obrazy (sfoukávání svíčky jako znak smrti) a položit větší důraz na preciznost jevištní mluvy, budeme mít co dočinění s velmi přesvědčivým jevištním tvarem.

Autorskou linku festivalu pak doplňovala pohybová groteska Geriho šuplíky DS PIK-ART (u nás nezvyklého, ale na zahraničních fringe festivalech oblíbeného žánru „divadla masek“), která ovšem přes efektní výtvarné gesto narážela na banalitu a nevypointovanost jednotlivých scének odehrávajících se v americkém obchodě se smíšeným zbožím.

Na dramatickou nezkušenost narážel také pokus o původní vztahové drama Střízlivost Spolku Po škole, kde bylo téma nekomunikace a neschopnosti navázat funkční partnerský vztah realizováno v řadě popisných, melodramatických a spíše televizních dialogů.

Mnohem ambicióznějším a poučenějším tvarem bylo monodrama Hlavně tu po sobě něco nechat brněnského Divadla Zóna, ve kterém se Filip Werl jakožto autor, režisér i jediný účinkující snažil vypořádat s tématem strachu ze smrti a krize téměř třicátníka, kterému se nedaří najít smysl svého života. Filip Werl je nepochybně talentovaný jak jako autor, tak jako performer, inscenaci ovšem chybělo dramaturgické oko, které by pomohlo vyjasnit, které ze změti témat a situací jsou pro autorské sdělení podstatné a nosné. Inscenace se tak zmítala mezi poněkud agresivní dramatickou obžalobou Boha (a přítomného publika) a mezi intimními scénami osobní zpovědi, které zdá se měly navodit naopak pocit sounáležitosti mezi hercem a jeho diváky.

Vrcholem autorské linky festivalu pak byla performance Empúsy cumlají němě náchodského souboru D.R.E.D., mnohaletého účastníka turnovské přehlídky. D.R.E.D. tradičně využívá k akci i prostory hlediště, performeři vstupují do kontaktu s publikem, ovšem tentokrát méně atakujícím způsobem, než u nich bývá zvykem. Performance, v níž hraje zásadní roli živě produkovaná hudba, vychází z antického mýtu o Empúse, příšeře z podsvětí, která na sebe uměla brát podobu krásné ženy, ale také psa či osla. Textová složka ustupuje do pozadí – v podstatě se jen mnohokrát variuje popis Empúsina vzezření – a právě díky doprovodu kontrabasu a piana získává inscenace lyrický, emotivní ráz. Performeři na jevišti vytvářejí poetické, melancholické a zároveň znepokojující obrazy, které mi místy připomínaly výjevy Reného Magritta, jindy Salvadora Dalího. V závěru se herci opět vydávají do hledišti, aby si rozdáváním divákům bonbonů „osladili život, který končí smrtí“. Do jaké míry je to právě pocit sdílení, sounáležitosti s ostatními, který dává životu pocit smyslu, a do jaké míry je počínání performerů naopak ironickým Empúsiným falešným vábením, nebezpečným „cukrováním“, je už na vnímání toho kterého diváka.

V linii interpretačního divadla byly k vidění osvědčené tituly jako monodrama Tonka Šibenice DS Hostivice, které bylo především využitou hereckou příležitostí pro Pavlínu Jonášovou, i když text o „prostitutce s dobrým srdcem“ už dnes působí přece jen poněkud vousatě a sentimentálně.

Naopak Ucho, filmový scénář Jana a Lenky Procházkových, které do jevištní podoby převedl soubor Pavla a Marek, ačkoliv pojednává o politických procesech padesátých let, je nadčasovým podobenstvím o „revoluci, která požírá své vlastní děti“ a také krutou analýzou disharmonického manželství. Tvůrci předlohu velmi funkčně zkrátili a svých postav se chopili s pochopením a zručností. Bohužel se jim ve slibně rozehraném příběhu nepodařilo vybudovat potřebné napětí a gradaci.

Jako dramaturgický omyl pak vyzněla inscenace Ani za milion Hodkovického amatérského divadla. Dobře zrežírovaná a nadprůměrně zahraná inscenace nemohla překonat nedostatky předlohy Romana Vencla a Michaely Doleželové, kteří slibný nápad s komediálním potenciálem setkání paničky, objednavší si vraždu manžela, s domnělým nájemným zabijákem nedokázali funkčně rozvinout a hra je tak na mnoha místech dramaticky bezradná.

Naopak nejzajímavější dramaturgickou volbou, na českých jevištích zřídkakdy viděnou, byla hra Markéty Bláhové Pastička – komedie z lesa, kterou nastudoval Spolek Po škole a která upoutala především výraznou groteskní výtvarnou stylizací.

Absolutním vrcholem přehlídky se stala inscenace Nenávidím tě, Bukowski Broukovcova Kamdivadla, ve které exceloval jako dramatizátor, režisér i jediný účinkující Jaroslav Střelka. Jako východisko inscenace zvolil knihu Ženský Charlese Bukowského a na (post)beatnickou legendu se dívá velmi ironickým až sarkastickým pohledem. Inscenace je monologem Bukowského alter ega Henryho Chinaskiho, který se chce vzepřít macho životu plnému bezuzdného popíjení a sexu a ryze spotřebního přístupu k ženám, kdy nejsilnější vztah, který dokáže navázat, má ke svému autu. Ovšem jakožto literární postava je na svého autora krátký, takže pochyby o svém způsobu života dokáže ventilovat jen podvědomě v nočních snech. V hodinové inscenaci Střelka přesvědčivě střídá řadu poloh, má smysl pro obrazivý jazyk, vtip, pointování promluv, vnitřní dialogičnost, nadsázku a práci s jevištním kontrapunktem. Inscenace je domyšlená a dotažená jak dramaturgicky, režijně, herecky i výtvarně. Jako obzvláště funkční scénografický prvek se ukazují ohyzdné gumové panny, které v inscenaci zastupují všechny Chinaskiho životní či sexuální partnerky. Hlavní postava je zábavná, protivná i vzbuzující směšnou lítost a autor se skrze ni výrazným gestem, ovšem nekaratelsky vyrovnává se světem vypjatého individualismu, který pomíjí a po kterém ovšem stále slyšíme volat řadu nostalgických hlasů.

Výsledky:

TUTU BAZO: Street poezie Doporučení na Wolkrův Prostějov

Divadelní soubor Středa: Velká čepice Doporučení na Mladou scénu Ústí nad Orlicí

D.R.E.D.: Empúsy cumlají němě Doporučení na Šrámkův Písek

Broukovcovo Kamdivadlo: Nenávidim tě, Bukowski Nominace na Divadelní Piknik Volyně, Doporučení na Šrámkův Písek a Wolkrův Prostějov

Jaroslav Střelka: Cena za herecký výkon v inscenaci Nenávidím tě, Bukowski

Nikola Domácí: Čestné uznání za herecký výkon v inscenaci Ani za milion

Marek Kryška: Čestné uznání za herecký výkon v inscenaci Ucho

Pavlína Jonášová: Čestné uznání za herecký výkon v inscenaci Tonka Šibenice