Třešťské divadelní jaro 15. – 23. 3. 2024
Jeviště kulturního domu v Třešti hostilo v průběhu týdne osmnáct soutěžních a tři nesoutěžní inscenace. Všechny byly bohatě navštívené, ty odpolední, které se konaly od 15:00, o něco méně, ale vždy bylo pro koho hrát. Už to samo o sobě svědčí o tom, jakou pozici má divadlo ve městě. Důležitým sdělením o podpoře kultury na Vysočině byla ovšem i záštita poslance Parlamentu ČR Víta Kaňkovského a osobní přítomnost předsedy Senátu Miloše Vystrčila na zahájení. Starosta města Třeště a paní místostarostka do divadla chodili, jen co jim to jejich úřad dovolil.
Většina her, které jsme shlédli, byly ochotníky oblíbené situační komedie napsané obvykle pro komerční divadla v Británii a Francii, a touto dramatikou inspirované texty české. K takovým patřila hra z prostředí ordinace plastické chirurgie Uděláte mi to znova? Laurenta Ruquiera, ale i známá Past na myši Agathy Christie a Zkrat Sylvaina Meyniaca; zahraniční bulvár doplnila hra Jiřího Růžičky Domácí karanténa, autorské přepracování nejmenované komedie Raye Cooneyho z pera Michala Lurieho, nazvané Nájemníci a komedie Nadi Mikové Mužkaření.
Obecně lze k těmto inscenacím říci, že pokud se podaří vystihnout v inscenaci hlubší téma, než jen úmysl pobavit diváky, dopadají lépe a jsou nakonec i zábavnější. Tak inscenace Zmatkařů z Dobronína s lechtivým názvem Uděláte mi to znovu? se týká ve své podstatě rozporu mezi konvenční, reklamou a kosmetickým průmyslem sugerovanou krásou – a tou přirozenou. Soubor pod vedením Petra Soumara z Horáckého divadla v Jihlavě téma pochopil (byť rozehrání zůstal ještě dlužen), dal si práci i s elegancí výpravy – a výsledek se dostavil v souznění s publikem. Podobně tomu bylo i u hry Nájemníci souboru Bezchibi z Brtnice, kde se úpravou podařilo nenásilně proměnit gender postav a ukázat, že bezohledné zneužívání sociálního systému z obou stran nájemní smlouvy je aktuální situací, v níž „je co hrát.“ U Domácí karantény českého autora ( kterou si ovšem sobor vybral z nabídky Dilie) bylo těžké smysl najít, už proto, že je napsána technikou rozehraných vtipů ve stylu Troškových Kameňáků.
Autorka a režisérka komedie Mužkaření Naďa Míková ve své komedii s kabaretními prvky tematizuje samo ochotnické divadlo. Dějovým rámcem je konkurs na mužské představitele dosud nenapsané hry, pravou podstatou je však manipulativní snaha získat partnera plaché člence souboru, rybářce Doubravce. Inscenace měla zábavná i dojemná místa, trpěla ale nevyrovnaností hereckých výkonů a poněkud chaotickou režií.
Inscenovat hry z repertoáru Divadla Járy Cimrmana je lákavé, ale dál než k nedokonalé replice dílo nevede. Pánové ze souboru Zvonokaplička z Prosenické Lhoty nás dobře pobavili komedií Lijavec, cimrmanovce neimitují, mají smysl pro osobitou poetiku i pointu. Ale výsledek zůstává přece jen replikou.
Past na myši je klasika s dobře napsanými postavami, vyžadující jistý anglický styl, kterého se podařilo docílit jen některým hercům souboru Stodola ze Sivic. Kdo předem nezná vraha, užije si detektivku. Potěšení z divadla přinášela především hra manželského páru, provozujícího penzion.
Podobně náročný na styl je Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem, který sehrál soubor Na Štaci z Němčic nad Hanou. Ludvíkem Aškenazym přepracovaná povídka E.E. Kische Nanebevstoupení Tonky Šibenice získává impresionistickou poetiku , plnou nedořečenosti a symboliky. Stylovou rovinu příběhu, který jakoby vystoupil z akvarelu Luďka Marolda nebo Maxe Švabinského, se podařilo přenést lépe do scénografie než do hereckého ztvárnění.
DS Domino z Pelhřimova se zkusil vypořádat s textem francouzského dramatika Clauda Confortèse Maratón. Hra z roku 1972 se dočkala nové aktuality v době, kdy se blíží olympiáda v Paříži, světem otřásají globální problémy a hovor o míru přestal být frází. Tři herci bilancují před diváky svůj životaběh prostě a bez exhibice, a snad právě proto je v publiku cítit souznění. Rafinovaně poetické předloze zůstala inscenace trochu dlužna, ale je ve schopnostech režisérky i herců dílo dovést dál.
Velmi suverénním sólovým výkonem byla Modelka XXL herečky Moniky Novákové v režii Betty Minářů: říkají si MonAmour a jsou z Mnichu. V monodramatu Venduly Borůvkové, v němž se mezi řečmi o dietách, cvičení, láskách a soutěžích Miss objeví i hlubší téma toxického vztahu s matkou nastal úkaz, kterému říkáme „herecký výkon.“
Zvláštní pozornost zasluhuje divadelní činnost souborů ze samotné pořadatelské Třešti. Divadelní soubor Karla Čapka se hrál dvě inscenace: dramatizaci románu Podivný případ se psem Marka Haddona nazvanou Jmenuji se Christopher a Čapkovu Věc Makropulos s hashtagem #Makropulos.
K dramatizaci románu, jehož hrdinou a „detektivem“ je patnáctiletý autistický chlapec, spojili síly režisér Roman Mikeš a Dana Obdrdlíková. Napsali text na míru souboru a s vědomím hereckých předpokladů představitele titulní role, režisér pevně a citlivě vedl i začínající herce, vytvořili jednoduchou, funkční scénu, která umožnila i momenty poetického přesahu děje a setkali se s porozuměním i úspěchem u publika (o inscenaci se opravdu v Třešti mluví.)
Jiná část téhož souboru připravila pod režijním i dramaturgickým vedením Vladimíra Mátla modernizovanou interpretaci Čapkovy hry o nestárnoucí operní divě, jejíž život i sláva jsou založeny na kouzelné formuli z rudolfínských časů. Režisér zakomponoval do příběhu problematiku sociálních sítí, ale Čapkovo drama se této interpretaci vzepřelo, inscenační výklad se nepropojil se smyslem původní hry, jakkoli bylo vidět, že herci režisérovu výkladu věří.
Druhý třešťský soubor Jana Lišky při TJ Sokol Třešť přispěl přehlídce mimořádně zdařilou komedií. Podle francouzské předlohy napsala Gabriela Nogová jednoaktovku Boum,boum, Pierre ( hru rovněž nabízí Dilia). Děj komedie o strachu z bouřky a zázračném amuletu odehrají čtyři herci v jedné posteli temperamentně, s vtipem a elegancí, příslušejícími žánru. (viz titulní foto Martina Čápa_pozn.red.)
Za zmínku stojí skutečnost, že v Třešti založili při Základní umělecké škole seniorskou Akademii umění a kultury, jejíž frekventanti sehráli pod vedením jihlavského herce Milana Šindeláře pohádku O perníkové chaloupce. U diváků sklidili úspěch, který však patřil spíše sympatii k jejich úsilí než inscenaci samé. Pohádka Vlastimila Pešky je ve svém principu zastaralá (v zdůrazňuje se stále, že vše je „jenom jako“) : soubor seniorů, které jsme mohli vidět i v jiných třešťských inscenacích, se nereflektovaným převzetím předlohy zbytečně připravil o autenticitu.
Divadlo se v Třešti hraje i na základní škole, kde spojili síly hudební a dramatické a sehráli pohádku Čertovská babička. Až muzikálové vstupy zajistil pěvecký sbor, který účinně komentoval děj. Inscenace ve svém celku je impozantní, jen by bylo lépe, kdyby si vybrali kvalitnější předlohu než je celkem ledabyle motivovaná televizní pohádka, která bohužel svádí k hereckým šaržím.
Dramatický obor Základní umělecké školy v Třešti sehrál mimo soutěž dvě inscence: s menšími dětmi Pipi Dlouhou punčochu a se staršími závažné Černobylské dívky. V obou případech se jedná o divadelní adaptaci prozaické předlohy udělanou na míru souboru a v obou případech se prokázaly pedagogické i režijně-dramaturgické schopnosti pedagožky. Divadelní dorost v Třešti je v dobrých rukách.
Třešťské divadelní jaro vzaly za své oba místní divadelní soubory, jejichž členové se postarali o soubory a uváděli hovory s lektory. Mimořádné uznání patří i odboru kultury a propagace Městského úřadu a informačnímu centru, kde redigovali a tiskli každodenní zpravodaj Oko. Závěrečný večer s udílením cen a čestných uznání , nominací i doporučení na národní přehlídky Piknik Volyně a Krakonošův divadelní podzim za účasti zástupců souborů i města přehlídku uzavřel v atmosféře dobrého díla.
