Třicet – ještě mládí, ale už i zkušenosti
V neděli 25. srpna skočil 30. ročník dílny S.M.A.D. v novodobé historii. Setkání mladých amatérských divadelníků bylo opět česko-slovenské a poskytlo nenahraditelné útočiště všem, co hledají inspiraci, přátelství, chtějí vyjít ze své komfortní zóny a objevovat možnosti svého těla i duše.
Vzhledem k tomu, že jsme slavili tak významné výročí, vzpomínali jsme na lektory, kteří v minulých ročních vedli dílny, a na prostory, kde se dílny odehrávaly, kam se chodilo večer po představeních a kde se přespávalo. Vzpomínali jsme i na frekventanty, z nichž se velká část rozhodla divadlu věnovat profesionálně, a dnes je můžeme potkat v divadlech u nás i na Slovensku. A s posmutnělým úsměvem si připomněli i ty, které už bohužel nepotkáme. K té první skupině patří i herečka a zpěvačka Alena Hladká, známá mezi námi jako Bazalka. Po dobu studia na DAMU do Šumperka pravidelně jezdila. Tentokrát nám kromě svého šarmu a radosti přivezla i skvělého klavíristu Petra Ožanu. Společně nám připravili šansonový večer, během něhož zazněla i Alkoholická balada, složená kdysi společnými silami na dílně věnované kabaretu pod vedením Jakuba Nvoty. Nejenom její tóny potvrdily, že šumperská dílna v nás přežívá celé roky. Někteří si totiž pořád ještě pamatovali její text i čarovnou atmosféru klubu Vana, kde se závěrečná prezentace onoho kabaretu tehdy odehrávala. Letos také vznikla jedna píseň, tentokrát na úryvky básně Lva Rubinštejna, jehož poezii se věnovala dílna A pod vedením Lukáše Riegera. Na dálku nám ji obratem poslal Miroň, tedy Miroslav Ondra, další z dřívějších lektorů. Verše v ruštině si asi nezapamatujeme, český překlad básně Melancholické album od Ivany Ryčlové, který tvořil hlavní zájem seminaristů a vznikl přímo pro potřeby S.M.A.D.u, nám však určitě utkví… Cikánka zapálila sirku… A na okno ťuká mokrá větev…
Kladli jste si někdy otázku, zda by Čechovův Racek mohl být zpracován jako pantomima, balet a fyzické divadlo? Třída P s Lukášem Šimonem si ji pokládala celý týden a odpověděla přímo báječně. Jejich Racek poletoval vesele, lehce se houpal na vlnách a pozvolna usedal do duší jako do hnízda s vejci. Je jisté, že se z účastníků ještě něco vyklube. O účast v této dílně byl velký zájem nejen mezi stálicemi frekventantů cyklu Nonverbálno, ale i z řad slovenských studentů. Zabývat se srozumitelností pohybů je tak opojné, zvlášť když se za to důkladné zkoumání můžete odměnit sklenkou dobrého vína, piva, pálenkou, jídlem…
Naplno jsme využili každou chvíli. Kromě večerů strávených ve vinárnách. restauracích či hospodách jsme si společně užili promítání Mádlova filmu Vlny v šumperském kině a oblíbené karaoke, které obnovili jenom kvůli nám. Na S.M.A.D.u bývá dobrým zvykem se inspirovat představeními našich kamarádů. Letos nám přivezlo divadlo D.N.A. (Divadlo nadšených amatérů) komedii Érica Westphala Pařížanky. Obě představitelky domovnic, Lenka a Monika, režisérka Alena i principál Luděk byli frekventanty dílny V a s Viktorkou Čermákovou a dalšími nastudovali Vyrypajevovy Opilé. V tomto roce bohužel organizátoři Alena Crhová a Karel Tomas nebyli účastníky žádné z dílny, ale alespoň nám ukázali, jaké divadlo baví je. Zahráli nám totiž se svými přáteli ze spolku SPRD PAPRD KZ (Spojené rodinné divadlo Pardubice – Praha – Děčín Kašpárkova zhouba) pohádku O smutném tygrovi. Návod, jak se dostat z klece ven, jsme si snad zapamatovali dobře. Pravdou ale je, že ze Šumperka by nikdo prchat nechtěl. Ten není jako vězení, spíš je to ochranná rezervace, kde se můžou rozvíjet nápady a utužovat velká přátelství, i když nás jinak během roku dělí mnoho set kilometrů. V průběhu týdne se naopak objevovali další a další přátelé, kteří s námi sice nemohli být celou dobu, ale přijeli se aspoň podívat na závěrečné představení a zavzpomínat s námi na ty roky minulé. Atmosféru nespoutanosti a radosti ze života podpořila bluesrocková kapela The Strýc z Pardubic, jejíž písně zazněly na divadelní terase. A na pěší zóně u cukrárny již po několikáté zazpíval náš kamarád, loutkář a zpěvák Milan Šťastný. Refrén písně: „Není to lehký odejít dveřmi, miláčku věř mi…“ si notoval cestou na rozlučkovou snídani nejeden z nás. Slovenské divadlo tentokrát zastoupil soubor Šimonove (druhé) dievčatá ze ZUŠ Jozefa Rosinského z Nitry se svéráznou verzí Tří sester v režii Šimona Spišáka. Naštěstí jsme nebyli publikum, které by se cítilo po zhlédnutí představení hloupě a trapně, jak Samuelové a Kristína píší ve své anotaci jako varování těm 98 % sousedů na Slovensku, kteří nechodí do divadla.
Viktorka Čermáková, lektorka dílny V, mírně zkrátila hru Opilí a nezdolně ji se svými svěřenci nastudovala. Budovali nejenom jevištní postavu a divadelní situace, ale i vztahy mezi sebou a k sobě samým. Navíc se celý devadesátiminutový text naučili zpaměti, což vypadalo skoro jako zázrak. Ještě na středečním výletě si texty pročítali, nahrávali si je a poslouchali na dobrou noc. Být opilým radostnou únavou z dobré práce, která nás posouvá dál, co víc si na divadelním workshopu přát?
Všechny tři letošní dílny si vybraly jako téma něco z ruské kultury. Náhoda? Nemyslím si… V době válek, v době, kdy se na tolika místech objevuje cenzura, vládne manipulace, demokratické principy selhávají, probíhají čistky a odporné politické machinace, se k nám bohové, asi ti z Olympu, které jsme během volného dne na koupališti Vlčí důl vzývali, smilovali a dali nám nádherných 10 dní plných radosti, smíchu a humoru. Tak to alespoň vypadalo pokaždé, když jsme se potkávali na chodbách v divadle, internátu zdravotnické školy, jehož krása nám každoročně vyráží dech, nebo jinde ve městě. A svědčí o tom i pět čísel zpravodaje. Za klání v divadelních soutěžích jsme dostali dary – víno, rozinky a vavřínový věnec, tedy bobkový list. Ten největší dar však je, že se čas jakoby zpomalil a my si mohli vychutnat dosyta to všechno, na co běžně nemáme čas. Mohli se přesvědčit, že to s tím světem není zase tak zlé, že naděje a dobrých lidí je pořád dost a že k tomu, abychom učinili někoho šťastným, stačí tak málo. Tohle kouzlo umí šumperský S.M.A.D. už 29 let perfektně a nenahraditelně.
Stále tedy platí to, co před časem poznamenal režisér Václav Klemens po zvlášť veselé dílně: „Raději Šumperk nikdy nepoznat, než ho opouštět.“ Jenže zároveň frekventant Honza Urban kdysi řekl: „Ze Šumperka se neodjíždí, je v nás vlastně pořád.“
A za to patří velký, přímo nesmírný dík všem, co S.M.A.D. umožnili, zorganizovali a průběžně utvářeli. Děkujeme! Věříme, že si za rok zase vyslechneme pověstný Karlův proslov a možná u toho budete s námi i vy.
