Prof. Jaroslav Vostrý (24. 1. 1931 – 18. 3. 2025) / Vystudoval divadelní vědu a dramaturgii na Divadelní fakultě pražské AMU, roku 1956 nastoupil jako redakční elév do časopisu Divadlo a na začátku 60. let se stal jeho šéfredaktorem. 1964 přešel jako dramaturg do Státního divadelního studia, v jehož rámci založil s Ladislavem Smočkem v roce 1965 Činoherní klub a stal se jeho prvním uměleckým šéfem. Působil tu též jako dramaturg, spoluautor dramatizaci Dostojevského Zločinu a trestu (1966, s Alenou Vostrou) a Voltairova Candida (1971, s Janem Czivišem a Alenou Vostrou), byl režisérem Pinterových Narozenin, hry Aleny Vostré Na ostří nože, Voltairova Candida, Lenzova Vychovatele a Leonovova Zlatého kočáru.
Na sklonku roku 1972 byl normalizátory zbaven šéfovství a na konci sezony 1972/1973 musel divadlo opustit. Roku 1978 napsal svým hercům „na tělo“ komedii Tři v tom, kterou režíroval (i za něj podepsal) Jiří Menzel.
V době, kdy nemohl učit a podílet se, co by dramaturg pro své názory na situace v okupovaném Československu na profesionálních divadelních scénách, byla mu nabídnuta spolupráce s amatérským divadlem. Psal o základních předpokladech hereckého projevu, spolupracoval s amatérským souborem v České Lípě. Podílel se tak na uchování zdravého a svobodného projevu ve vývoji amatérského divadla v době okupace a normalizace Československa, společně s ostatními vynikajícími divadelními osobnostmi, kterým byla zakázána činnost v profesionálním divadle.
Do Činoherního klubu se vrátil v letech 1990–1993 jako ředitel a umělecky šéf. V roce 1996 publikoval knihy Činoherní klub 1965–1972 / Dramaturgie v praxi a Petr Čepek / Talent a osud, roku 1998 O hercích a herectví / Osobnost a umění.
V letech 1976–1977 byl režisérem v Činoherním studiu v Ústi n. L., koncem 70. let v Kladně a 1981–1986 v Pardubicích, odkud odešel, když se znovu objevila možnost pracovat na celý úvazek jako interní pedagog DAMU.
V tříletí 1993–1995 byl rektorem AMU, 1996 založil na DAMU katedru teorie a kritiky, od roku 2002 byl ředitelem Ústavu dramatické a scénické tvorby DAMU, kde vybudoval program doktorského studia Scénická tvorba a teorie scénické tvorby (Scénologie) a inicioval vznik časopisu Disk (2002–2012) i stejnojmenné edice.
Vedle divadelních her, dramatizací, překladů a adaptací psal studie a knihy o dramatu, režii, herectví a problematice scénovaní; z nich v edici Disk vyšly Obraz a příběh. Scéničnost ve výtvarném a dramatickém uměni (2008, s Miroslavem Vojtěchovským). Je dnes ještě možné herecké uměni? (2009, se Zuzanou Silovou), Scénologie dramatu (2010) a Scénování v době všeobecné scénovanosti. Úvod do scénologie (2012), Stanislavského objev herecké kreativity a jeho sociokulturní souvislosti (2018) a Scénovaní a umění (2020), Režisér a herecký soubor. Případ K. H. Hilara (2023).
V roce 2020 mu byl udělen čestný titul emeritní profesor AMU. Je nositelem Stříbrné pamětní medaile předsedy Senátu (2013), Ceny Ministerstva kultury ČR (2015), Medaile Josefa Hlávky (2016) a Ceny České akademie divadelníků (2020), Medaile Za zásluhy 1. stupně (2024).
Autor článku: Petra Honsová
